Chci být kat

Cesta od zatčení na popraviště byla v případě Antonína Mitysky hodně rychlá. Dopaden byl 3. července, pouhý den poté, co se v jihomoravské vesnici Babice zúčastnil střelby a zabití tří tamních komunistických funkcionářů. Na pankráckém popravišti skončil už 3. srpna 1951. Trojí vraždu tehdejší komunistická propaganda využila k širokému zátahu proti domnělým spolupachatelům z řad církve a sedláků vzpírajících se kolektivizaci: v souvislosti s babickým případem zinscenovali sérii politicky motivovaných procesů, v nichž trest smrti dostalo jedenáct lidí, včetně katolických duchovních.

Na popraviště je poslali soudci zločinného režimu, ale kdo přesně je popravil? O mnohých katech se široce ví, historie zná jejich příběhy – od proslulého kata Mydláře až po Františka Nenáhla, který po válce popravil nacistického zločince Karla Hermanna Franka. V době komunismu, po únoru 1948, však už žádní profesionální kati nebyli; rekrutovali se z řad dobrovolníků, lidí s běžným civilním povoláním, kteří si k popravám jen odskočili od své běžné práce. Za jednoho popraveného pak inkasovali smluvní odměnu. Později se příležitostnými katy – opět za mimořádnou odměnu – stali příslušníci Sboru nápravné výchovy.

Zejména na počátku padesátých let neměli o práci nouzi. V roce 1950 bylo jen v rámci politických procesů vykonáno padesát šest poprav, v roce 1951 celkem šedesát, vrchol komunistického běsnění přišel o rok později, kdy na oprátce skončilo šestašedesát lidí nepohodlných režimu.

„Nejhumánnější“

„Stanovit přesný počet popravených z politických důvodů v komunistickém Československu není jednoduché. Mnohdy jde o hraniční případy, kdy byl například politizován kriminální trestný čin. My evidujeme celkem 266 popravených, které jsme rozdělili do dvou kategorií: popravení z politických důvodů v Československu 1948–1989, zahrnující 236 jmen, a kriminální případy nesoucí stopy politické manipulace a případy v minulosti vydávané za politické s celkem třiceti jmény,“ říká Petr Mallota, historik Ústavu pro studium totalitních režimů.

Ve výčtu navíc chybí případy úmrtí vězňů bez rozsudku, ubitých v rámci tvrdých výslechů a mučení ve vyšetřovací vazbě Státní bezpečnosti v padesátých letech. „V dobových statistických údajích o příčinách úmrtí vězňů ve vyšetřovací vazbě se až nápadně často vyskytuje srdeční selhání. A to i v případě osob mladšího věku,“ konstatuje Aleš Kýr, vedoucí Kabinetu dokumentace a historie vězeňské služby.