Olympiáda v Praze bude

Už třikrát se ozvalo z českých zemí sebevědomé: Ano, uspořádáme v Praze olympijské hry. Poprvé se tak stalo ještě v časech Jiřího Gutha-Jarkovského, podruhé v době pražského jara a potřetí poměrně nedávno – za primátorování Pavla Béma. Relativně známý je přitom jen ten třetí pokus.

Na pražské Invalidovně bylo toho dne rušno. Do provozu se uváděl zbrusu nový hotel Olympik a na betonovou plochu parkoviště u vysoké budovy zajížděla jedna černá šestsettrojka za druhou. Předseda vlády Lubomír Štrougal se sice musel omluvit, ale jinak se to tu komunistickými funkcionáři jen hemžilo – budoucí ministr financí Leopold Lér, spoluautor dopisu žádajícího Varšavskou smlouvu o srpnovou invazi Antonín Kapek, ministerští náměstci, ředitelé významných podniků a řada dalších aparátčíků, kteří již dnes upadli v zapomnění.

„Hotel se začal stavět v přímé souvislosti s kandidaturou na pořádání olympiády. Stavěl se čtyři roky, vyšel na 81,5 milionu korun, což byly tehdy velké peníze. Přichystáno tu bylo 831 lůžek,“ vypočítává současný ředitel hotelu Vlastislav Šos a listuje přitom dobovou hotelovou kronikou.

Otevření moderního hotelu a následného slavnostního banketu se 14. května 1971 účastnilo přes dvě stě lidí. Podával se Bohemia Sekt s rozpočtovanou cenou 29 Kčs za lahev, točené pivo Budvar v ceně pěti korun, gruzínský koňak za devět, pro hosty bylo připraveno i 180 kusů „USA cigaret“ v hodnotě jedné koruny za kus… Spolu s jídlem náklady banketu mírně přesáhly částku 15 tisíc Kčs. O tom, že měl být hotel srdcem olympijských her v Praze, se však už při slavnostním přípitku raději nemluvilo.

Duch amatérismu

Po srpnu 1968, kdy Československo okupovali vojáci Sovětského svazu a jeho spojenců, se změnilo mnohé; vyhasla také ochota SSSR dále podporovat kandidaturu Prahy na pořádání letních olympijských her. Přednost před svým satelitem dostala Moskva.

Přesto lze obecně říci, že Praha a s ní celé Československo byly tehdy pořádání této velké sportovní akce patrně nejblíže v historii. I když divák či návštěvník současné olympiády by ty z šedesátých a sedmdesátých let považoval zřejmě za lehkou parodii – hry totiž byly výrazně skromnější a hlavně na nich až do roku 1972 převládal do té doby tradiční duch amatérismu (v dobrém slova smyslu, tedy že sportovci nebyli placenými profesionály). Chyběla také dnes už zcela zásadní rozsáhlá bezpečnostní opatření.