Klima. Máme na to

Jsem klimatolog, nikoli „klimatický alarmista“. Přesto mladým lidem včetně švédské studentky Grety Thunbergové patří dík, a to navzdory možným pochybám o způsobu i tónu jejich aktivismu. Školákům se totiž podařilo udělat ze změny klimatu každodenní téma.

Také dříve se o klimatu mluvilo, ale vždy jen na krátkou dobu: po vedrech, velké vodě nebo po vichřici. Přitom vědecké výstupy a argumenty jsou na stole už minimálně od roku 1990, od vydání první zprávy IPCC – Mezinárodního panelu pro změny klimatu založeného na půdě OSN a skládajícího se z tisíců vědců. A ačkoli nejsem pesimista, nutno říci, že původní scénáře IPCC byly příliš optimistické; aktuální situace je v mnoha ohledech horší, než vědci ještě před pár lety předpokládali.

I tak stále existují, například v politice, lidé, kteří popírají závěry naprosté většiny klimatologů, podle nichž člověk svou činností v posledních desítkách let přispívá ke změnám klimatu. Co tedy říci – stručně a v jednoduché formě – na argumenty skeptiků?

V zásadě stojí lidstvo „jen“ za dvěma zcela jednoduchými jevy. Tím, že spalujeme fosilní paliva, jsme změnili a dále měníme chemické složení atmosféry. Zvyšujeme tím skleníkový efekt a roste tak teplota v přízemní vrstvě atmosféry. K tomu měníme zemský povrch, který dnes méně slunečního záření odráží a více pohlcuje a transformuje na teplo (zjednodušeně lze říct, že místo lesů máme města).

Oba tyto jevy ve svém důsledku zvyšují teplotu, což například pro střední Evropu znamená hlavně více extrémních situací, častější změny počasí, horké vlny, větší vypařování vody, nedostatek vláhy v půdě, ale naopak i častější přívalové srážky a povodně. V jiných regionech se zase potýkají se stoupající hladinou moří, s lesními požáry nebývalých rozměrů, s táním ledovců a odtáváním permafrostu (trvale zmrzlé půdy) nebo s extrémnějšími projevy hurikánů. Popsané věci se dějí – je to realita.