Konzerva

Vlastně to ani není kniha. Pokud jsou totiž za knihy považovány útvary, ve kterých se chcete něco dozvědět, kochat se obrázky, podtrhávat si či nechat do sebe klouzat slova jako pravé noky vídeňské, tak naše dílo kniha asi není. Je to konzerva. Bez expirace.

„Naše“, tím myslím, že k fotografiím Honzy Dobrovského, Karla Cudlína a Martina Wágnera jsem napsala slova. Trošku se mi zdálo, že jsou zbytečná, ale Ztracená Evropa má doplout až za oceán, kde logicky nemají o všech detailech evropské historie a propletenců povah i osudů hlubší znalosti ani občané, ani prezidenti.

I kdyby to náhodou alespoň trochu byla kniha, není o Ukrajině.

Ukrajinu jsme si jen vypůjčili. Všichni jsme tam jezdili. Nikdy ne spolu. A najednou jsme se v Praze sešli a zjistili, že ač jsme byli na různých místech v různém čase, viděli jsme stejné věci. Stejné lidi, stejná zvířata, sochy i nářadí, cesty i auta.

Všichni jsme na Ukrajině potkali veterány s jednou nohou. Viděli jsme stejnou vesničanku v šátku, jejíž muž byl opilec, ale nebil ji. Někdy ona jeho. Všichni jsme se opili s bodrými Ukrajinci, kteří vydrželi mnohem víc než my. Všichni jsme jeli spacím vagonem zvaným platzkartový, kde 56 lidí sdílí jeden spací prostor. Muži i ženy chrápou v různých tóninách, koukají z okna, a když jdou na WC, prožívá spolu s nimi úlevu celý vagon.

Taky jsme koukali z okna na ulice malých měst.

I sem dorazily mobily, ale MeToo ještě ne.

Pryč je tahle ztracená Evropa. Nenávratně. Komu je to líto, nechť si pořídí konzervu se zbytky zapomenutého času. Je v nich. Jako v nás.