Uprostřed bitevního pole

Haló? Jakub má ochraptělý hlas, ale moc dobře ví, kdo mu volá.

Markéta na druhé straně telefonu běsní. Jakub má chuť držet mobil dvacet centimetrů od ucha, jak to někdy dělá, když telefonuje s matkou, anebo rovnou zavěsit. Zároveň si je ale vědom toho, že tohle všechno je součástí onoho spravedlivého trestu – a jako něco tupě žene vola do oprátky, tak i Jakuba to sluchátko plné ohyzdných řečí stahuje k sobě jako vír. Jako sirény, aby se roztříštil o skály. Markéta by řekla, že tím útesem, o nějž je mu souzeno se rozbít, je morálka. Lidská morálka. „Obyčejná loajalita!“ řve do telefonu. Hned nato se hovoří o rodných listech dětí, výpisech nájemného a dalších dokumentech potřebných k rozvodu. Nakonec mu řekla: „Kdyby ses chtěl vrátit, tak dej vědět.“ Prý že „za jistých okolností“ by to šlo. Je k němu velkorysá.

Jakub mlčí.

„Stejně to uděláš a budeš mě ještě prosit. Slyšíš?“

„Jo.“