Obyčejný život

1982

„Do hajzlu! Do-haj-zlu,“ slyším ze sklepa tátu. Zase je příšerně naštvanej. To proto, že nám neteče voda. Neteče nám totiž často, kvůli tomu, že se pořád rozbíjí takový ten stroj, co hučí ve sklepě. S bráchou se na něj někdy chodíme dívat. Když si hrajeme na stezku odvahy. Sklep je na stezku odvahy nejlepší. Je tam tma a taky pavouci, takže se tam člověk musí bát hned dvakrát. Teda já se dvakrát bojím, protože pavouky nesnáším. Brácha se pavouků taky bojí, ale o dost míň. Dneska ale raději do sklepa nepůjdu. Táta vždycky vyběhne ven, zapadne do garáže pro nějaké nářadí, a pak se zas vrací do sklepa. Zkouší to opravit to už taky znám. Tráví tak celé odpoledne, ale ať dělá, co dělá, ničemu to stejně nepomůže.

„Tak co, poteče to?“ zeptá se máma, když se táta v podvečer objeví v kuchyni. Je děsně špinavý, má takové roztrhané montérky, co už nesmí nosit do práce, protože by prý mámě dělal ostudu.

„Ne,“ odsekne a mně připadá, že i když má oči podobné mému plyšovému medvědovi, dneska mu z nich srší opravdová zlost.

„Jak ne? Tys to nespravil?“ vyjede na něj mamka. Ta se mračí skoro pořád a medvídkové oči nemá. Má je úplně normální, modré. A navíc schované za takovými ošklivými brýlemi. A taky má teď takové ty kudrnaté vlasy, kterým se říká trvalá. Udělala si ji jednou večer, když tady byla teta. Nejdřív se natáčely vlasy mámě a potom tetě. Příšerně to smrdělo a mně i bráchovi se zdálo, že náš dům tím puchem nasákl úplně celý.

„Už to nepůjde,“ odpoví táta, otevře lednici a něco v ní hledá. „Kde je pivo?“