Koláček

„Pojď sem, ty malá, vezmi si koláček,“ natahuje se sousedka přes plot k Róze.

„Dobrý den, paní Sedláčková,“ zavolám na ni, aby mě viděla. Tohle je příšernej zvyk, jen tak civět druhým do zahrady. Už aby ten živej plot pořádně narostl. Rychle spěchám k Róze, která si hned koláč šoupla do pusy. „Nezlobte se, ale ona koláče nesmí.“ Zatvářím se přísně, aby bylo jasné, že tohle tady trpět nebudeme.

„Jak nesmí?“ nechápe sousedka a dívá se na mě zapšklým pohledem přes šíleně tlustý a umaštěný brýle. „Vždyť je v tom všechno dobrý, dvakrát namáčený v másle.“

„No právě, a to my nejíme,“ odpovím a seberu Rozince koláček z ruky. Bohužel už ho má plnou pusu. Neumím si představit, co by nastalo, kdyby tu byl Radek. Ten by byl schopnej sousedce udělat přednášku o zdravým životním stylu a ještě se s ní o tom pohádat. Na rozdíl ode mě, která jsem na tyhle lidi hned od začátku rezignovala. Jsou to burani a my jsme pro ně jen bio-eko fanatici. Každý, kdo se necpe tunama bílýho cukru a vepřovýho, je pro ně nenormální.

Sousedka na mě civí, jak kdybych Róze nějak ubližovala. Ve skutečnosti je to přesně naopak. To ona tady páchá postupnou sebevraždu a my se na ni musíme ještě dívat. Přitom kdyby se jen trochu zamyslela – oteklý nohy, odulej obličej, oči má určitě špatný od cukrovky. Co to je za život? Zjevně jí na ničem jiným než na kusu žvance nezáleží.