Jaký já jsem hrdina?

Toho zářijového dne roku 2012 se v základně spojeneckých sil Shank v afghánské provincii Logar rozdrnčel výstražný signál. Incoming! Raketový útok.

I když tálibánské rakety dopadaly na základnu a její okolí i několikrát denně, tahle střela přiletěla rychleji a explodovala dvě tři vteřiny po varování. „Byla to hrozná rána,“ vzpomíná Daniel Waclawek, vojenský kaplan české armády. „Dostal jsem se do krytu a byl přešťastný, že jsem to stihl. Pak se ale z vysílaček začalo ozývat, že někdo z našich kluků je těžce zraněný, a bylo po radosti.“

Tím zraněným byl desátník Lukáš Hirka. Tlaková vlna ho srazila k zemi přímo před krytem a jeho tělo trhaly střepiny a kusy betonu z obranného valu. Nebránila jim žádná překážka, balistickou vestu a helmu Lukáš sundal už před dvěma hodinami, kdy mu skončila služba. Měl jen tričko, šortky a žabky. „Myslel jsem, že je mrtvý,“ vzpomíná Petr Horák, který doběhl k Lukášovi jako první. „Ležel na levém boku smotaný do účka. Někdo ho vzal za nohy, já pod rameny a táhli jsme ho dovnitř.“

V bunkru dostal fyziologický roztok, vojáci se zdravotní sestrou a lékařem, kteří během chvíle přiběhli, mu obvazovali rány. „Fačoval jsem mu hlavu a všiml si, že má měkký týl hlavy a na zádech hrboly od střepin. Mrtvý nebyl ani v bezvědomí: Luki, jestli vnímáš, tak mrkni! Sice byl dost apatický a lapal po dechu, ale mrkl na mě.“

Uklízení krve

Lukáše bavil od malička sport. Vyrůstal ve Frýdku-Místku, rád běhal po blízkých Beskydech, chodil na čundry, hrál hokej a trénoval bojové sporty. Maturitu složil z počítačů a IT, ale řeči o programování ho spíše iritovaly. Chtěl být venku a dýchat čerstvý vzduch: po maturitě se přihlásil do Armády České republiky. Rodiče, kteří mají civilní profese účetní a vodohospodáře, mu to nerozmlouvali: „Kluky jsme podporovali. Chtěli jsme, aby v životě dělali, co je bude bavit.“ Lukáš byl spokojený, vojenský život mu vyhovoval. Když přišla první nabídka odjet na zahraniční misi, neváhal – šel hlídat kosovsko-srbskou hranici.