Válka o Donbas: Mrtvé je třeba vrátit domů

Když Jaroslav Žilkin vypráví, jak mu válka na Donbase „ničí mozek a trhá duši“, věříte mu každé slovo. Je to chlap jako hora, přesto mu vzpomínky na uplynulé měsíce ženou slzy do očí.

Čtyřiačtyřicetiletý otec čtyř dětí a úspěšný podnikatel vyměnil před rokem pohodlí kyjevské kanceláře za chladicí dodávku s červeným křížem a černou číslovkou 200. Sověti dvoustovkou od dob afghánské války označují své padlé vojáky, říkalo se jim prostě „náklad 200“ – podle čísla nařízení, jak evidovat mrtvé, převážet ostatky, informovat pozůstalé.

Odlidštěná vojenská terminologie přežila dodnes, dvoustovkou se označují i padlí ve válce na Donbase. Je to jednoduché a srozumitelné označení pro obě strany konfliktu, v němž proti sobě často bojují lidé se zkušenostmi ze stejné armády nebo alespoň se stejného vojenského učiliště.

Po celém Donbase dnes najdete stovky neoznačených hrobů, skrývají fragmenty těl, která zůstala ležet na straně protivníka. Všechna je třeba najít, exhumovat, zdokumentovat a odvézt soudním lékařům k identifikaci DNA. Ale kdo to bude dělat? Trestní jednotky? Sami vojáci? Omyl. Dobrovolníci. Tak už to na dnes – přinejmenším od dob Majdanu – na Ukrajině bývá.

Za své peníze, v čase své dovolené, bez nároku na jakoukoliv asistenci ze strany státu… Za takových podmínek funguje i Černý tulipán – humanitární organizace se třemi chlaďáky, desítkou dobrovolníků a stovkami odpracovaných dnů. A právě Jaroslav Žilkin je od loňského září jejich šéfem.

Sešli jsme v kanceláři Svazu národní paměti, jehož je Jaroslav členem a pracovníkem, pár kroků od kyjevského hlavního nádraží. Byl unavený a nervózně pokukoval po mobilu – jeho žena byla v osmém měsíci těhotenství a nebylo jí ten den příliš dobře. Vytrvale pršelo, atmosféru dokreslovaly kapky na obrovských oknech mramorové kanceláře v sovětském stylu.

Jak vaše angažmá vzniklo?