Ukrajinský kaplan: Víra a zbraň? Nevylučuje se to.

„Vadí mi, když vidím v Kyjevě na ulici zdravé a silné kluky, jak si dají placku na triko, vyřvávají ´Sláva hrdinům!´ a pak jdou k Dněpru grilovat maso a balit holky. Když se jich ptám, proč nejdou bojovat, když jsou takoví vlastenci, tak mi říkají, ať si jde válčit vláda, že oni za ni umírat nebudou.“

S Volodimirem Kindzerem, který se jako kaplan zúčastnil bojů o Donbas, jsem se setkal v kyjevském McDonald´s. Před časem se vrátil z mise přímo na frontě a další měl před sebou. Mluvil potichu a klidně, jen když vzpomínal na hrůzy v zákopech, zbělely mu klouby, jak zatínal pěst.

„Můj bratranec bojuje za separatisty. Nevím, jestli žije, na moje zprávy neodpovídá. Mám ho rád, tak se alespoň modlím, aby přežil – i když třeba naváděl rakety, které mířily tam, kde jsem byl já,“ vypráví pomocník pastora církve Skimens, která je součástí křesťanského sdružení Slovo života.

Volodimir byl čtvrtým kněžím ukrajinsko-ruské války o Donbas, kterého jsem za poslední rok zpovídal. Od ostatních se lišil svou otevřeností a také divokou minulostí. Několik let byl závislý na těžkých drogách a kdyby na poslední chvíli nenašel spásu ve víře, nebyl by dnes už nejspíš naživu.

I díky této zkušenosti dnes dokáže mluvit s vojáky, kteří svůj strach a stres na válečné frontě tlumí ve velkém alkoholem a drogami, jako rovný s rovným. A co se upřímnosti týče: na rozdíl od předchozích kaplanů, s nimiž jsem mluvil, Volodimir netvrdí, že víra a zbraň jsou neslučitelné pojmy.

Přiznám se vám, otče, že kdybych byl pěšákem a do útoku zbývalo pár hodin, vybral bych si k uklidnění spíš psychofarmaka než pomazání. Ale třeba toho o vaší práci jen málo vím. Jaká je vlastně role duchovního ve válce?