Parzifallův pád

Když rytíř Parzifall uzdravil krále Rybáře a vykonal mnohé další hrdinské činy, zastesklo se mu po domově a náručí své krásné manželky Conduir-Amour. Takže i když jej grálské panny na kolenou prosily, aby zůstal, nakonec se rozhodl dát hradu Mont Salvage sbohem.

Uspořádali mu tedy na rozloučenou velkolepý kvas. O pohoštění se jako obvykle postaral svatý grál, z jehož útrob prýštily nejvybranější nápoje a lahůdky. Ačkoliv se až do rána hodovalo a tančilo, kupodivu tu chyběla panenská nositelka grálu jménem Repanse de Joie, která jinak nevynechala žádnou příležitost dotknout se Parzifalla alespoň špičkami prstů.

Za rozbřesku vsedl na kůň a odcválal krajinou tak čistě zasněženou, až oči bolely.

Po chvíli přijel k mostu přes hlubokou propast, před nímž nehybně stál obrovský rytíř v těžké zbroji. Hlídkoval tu asi už hodně dlouho. Krunýř měl celý rozrezavělý a šupinatý mechem, škvírami mezi pláty zevnitř prorůstaly kruhové stoly chorošů a ze železné paty mu vytékal olej do kaluže, o niž se měsíční světlo lámalo na šedivou duhu.

„Jsem rytíř Parzifall,“ představil se zdvořile, ale nedočkal se odpovědi, a tak po chvíli pokračoval: „Chci jen projít, nic víc. Prozradíš mi své jméno, vznešený pane?“