Víc než čtyři kilogramy fosforečnanu vápenatého

Vysokoškolákem jsem se stal počátkem devadesátých let, jednoho pošmourného pondělního rána, kdy jsem se vypravil do tehdy neopravené budovy chemických ústavů na pražském Albertově na přednášku s málo slibným názvem obecná chemie.

Přednáška – a po ní i všechny další – byla ale naprosto strhující. Bělovlasý gentleman anglického střihu přednášel krásným jazykem, s velkou energií a o zajímavých věcech. Při jeho výkladech přišla řeč na ledacos, a také u zkoušky jsem musel lovit z paměti informace o bitvě u Bachmače, minerálu buližníku či oblíbené barvě malíře Špály. Nejspíš nám neřekl úplně všechno o termodynamických zákonech, ale předat vzrušení z exkurzí do světa nanometrů uměl dokonale.

Rudolf Zahradník byl v té době na viditelném vrcholu své kariéry – po ikonickém Otto Wichterlovi převzal vedení Akademie věd, jako první řádně zvolený předseda AV ČR. Po vědeckých vrcholcích už ale vykračoval přinejmenším tři dekády. Když se po studiu fyzikální chemie na VŠCHT ocitl v Ústavu hygieny práce a nemocí z povolání, začal zkoumat, zda by se toxicita látek nedala „uhodnout“ přímo z její struktury. To bylo troufalé až drzé, jenže zanedlouho poté se tyto pohledy začaly prosazovat celosvětově.

Rudolfa Zahradníka však v té chvíli už plně pohltila jiná oblast, a to kvantová chemie. Jde o to, že rovnice kvantové mechaniky, řídící svět atomů a molekul, jsou už známy skoro sto let. Chemik v laboratoři dnes celkem běžně modeluje molekuly na počítači, ale tehdy to celé vypadalo jaksi neprakticky a neužitečně. Naše fyzikální chemie byla navíc zcela uhranuta zakladatelskou osobností Jaroslava Heyrovského a nové oblasti, jako je právě kvantová chemie, čekaly na osobnosti Zahradníkova typu.

První výpočty se dělaly na mechanických a elektronických kalkulátorech – vždy dvě pracovnice prováděly zároveň stejné výpočty, aby se zamezilo chybám. Později se počítalo s děrnými páskami a děrnými štítky. Rudolf Zahradník zkoumal molekuly a pak reakce mezi nimi (na této cestě jej chvíli doprovázela i jeho dnes nejslavnější studentka Angela Merkelová) a opět poněkud drze začal natahovat kvantové metody až k biologii. Věnoval se vědě, psal, přednášel na konferencích, byť k přímé výchově nebyl – až na výjimky – připuštěn.