Tenkrát před třiceti lety

Pokud jste za bolševika zakládali rockovou kapelu, přičemž jste chtěli působit mimo systém, bylo to jednoduché: nešli jste na žádné oficiální „přehrávky“ a neměli žádného „zřizovatele“.

Působili jste v podzemí a o možnosti někde si zahrát jste se dozvídali po hospodách šeptandou anebo účastí na jiných androšských akcích. Krylo se to svatbami, oslavami narozenin; koncertovalo se na soukromých pozemcích, ve stodolách, venkovských hospodských sálech – s tím, že bude možná problematické se na místo dostat a že možná akci zarazí policejní komando dříve, než stačíte vystoupit.

Bylo to dobrodružné, stmelovalo to odpůrce režimu, ale zároveň to bylo pitomé, občas tragické. Někoho jen perlustrovali, někoho honili po poli, někoho sebrali. Oficiálně jste neexistovali, ale o to větší o vás měla StB starost.

Životy probíhaly ve zvláštním bezčasí, kdy mladí lidé většinu času trávili po hospodách, ale potom přišel víkend – část jezdila na rockové taneční zábavy, ta menší na undergroundové koncerty.

Když mě v únoru 1989 předvolali k výslechu kvůli Palachovu týdnu, Našrot byl dva měsíce rozpadlej; basák totiž prohlásil, že sere na muziku a bude už jen pít. Samozřejmě že se mě na konci výslechu zeptali na tuto (pro ně) neexistující kapelu. Řekl jsem, že se Našrot rozešel, a děl jsem pravdu.

Ve snu by mě na tý židli ve vyšetřovně nenapadlo, že za měsíc po výslechu to zase dáme dohromady a vydrží nám to dalších devětadvacet let.

Takže letos, letos je nám už třicet.