Past

Miloš tiše zuřil. Neměli jsme si nic půjčovat. Od souseda. Od někoho, komu se normálně vyhýbám! Navenek dělal, že ho zajímá, co se kolem něj v přeplněné garáži povaluje, ale rezavé bomby pro potápěče ho ve skutečnosti nezajímaly ani trochu. Zablácená horská kola také ne. Za celý týden se tu nic nehnulo z místa.

Teprve on pozměnil kulisy, když vnesl dovnitř na rameni šedý box na lyže, připomínající plastovou rakev. Neobratně se s ním vytočil a složil ho na zem. Na místo, odkud ho před týdnem vzal. Vedle kánoe ležící dnem vzhůru. Za ní se tísnily dva bílé plováky jako malé ponorky a pak už byla zeď. Nevěděl, k čemu plováky jsou, a ani to vědět nechtěl.

Richard s Madlou totiž žijou ve skladišti, vysvětloval jednou Kristýně. Ve skladišti na opotřebovaný potřeby. Brusle, přilby, pádla, lyže, hokejky nebo tenisový rakety, a všechno z druhý ruky.

Miloš si nerad něco půjčoval. Rád vlastnil. Jistě, než začal vydělávat, tak si nějakou dobu půjčovat musel. Ne kvůli sobě, ale kvůli rodině, kvůli manželce a dětem – a nakonec i kvůli přátelům, kteří, jak se mu zdálo, kolem něj kroužili jako supi. A když postřehli, že kořist slábne, hned jí spěchali na pomoc – a on je, ke svému nemilému překvapení, neuměl odmítnout…

Za mlada žil skromně, živořil, aby po nikom nemusel nic chtít a ponižovat se prosbami. Ale když si bral Kristýnu, musel si na svatbu vypůjčit oblek – a tím to vlastně začalo. Pak o něco prosil každou chvíli. Zkoušel se tomu vyhnout, jak se dalo. Zatrhával si inzeráty se značkou „daruji za odvoz“. Ale nebylo to celkem k ničemu. Jednou byl nutně potřeba kočárek, pak židle pro Matěje, potom zase zrcadlo do koupelny…