Co bude po Ficovi

Zhruba dvanáct let platil ve slovenské politice – mohu-li si dovolit hrubé zjednodušení – takzvaný Ficův zákon: když se objevila vážnější politická zápletka, dopadlo to tak, jak si přál Robert Fico. Předseda Smeru se díky kombinaci politického talentu, nasazení a příznivých okolností hřál léta na výsluní přízně a moci. Stačil ale jediný měsíc a všechno se změnilo – Fico nejenže už není premiérem, ale čelí dramatickému propadu osobní popularity i preferencí strany, a zdá se, že definitivně přišel o možnost důstojného odchodu z politiky. Jak je možné, že takový hegemon musel potupně vyklidit pozice? A může se z takové rány vzpamatovat?

Osudné pondělí

Zhruba jednou za dvacet let se přihodí něco, co bychom mohli nazvat událostí generačního významu. Pozná se podle toho, že lidé si i po desetiletích vzpomenou, kde byli a co dělali, když se o ní doslechli. Pro předchozí generaci tím byla zpráva o vraždě Johna Kennedyho, pro tu naši útok na americká dvojčata a pro slovenské novináře zavraždění Jána Kuciaka. V pondělí 26. února se totiž rozpoutala bouře, po které už nic nebylo jako dřív. Určitě ne pro dva Roberty, premiéra Fica a ministra vnitra Kaliňáka, kteří dvanáct let udávali tón slovenské politiky.

Kdo ví, zda už ono pondělí, kdy se Slovensko dozvědělo o vraždě novináře, tušili, co se stane – jisté je, že už při první tiskové konferenci toho dne byla na obou vidět velká nervozita. Kuciak byl totiž žurnalistou, který psal zejména o kauzách představitelů Smeru (což je celkem logické, protože strana zde vládla deset z posledních dvanácti let). Vzhledem ke způsobu, jakým přišel o život, bylo zřejmé, že Smer má vážný problém. Ficovi, který jako zázračné dítě slovenské politiky ustál bez větší újmy desítky kauz, jako by se náhle sečetlo všechno, čeho se za léta v politice dopustil.

Navzdory tomu, co rádi šíří někteří slovenští novináři, Fico není žádný politický génius, jenž by uměl strategicky plánovat několik tahů dopředu. Ano, má nezpochybnitelný intelekt, je mimořádně zručný při výkonu zákulisního politického řemesla, většinou má dobrý instinkt a v ofenzivě je mimořádně silný. Jenže když se ocitne pod tlakem, dopouští se obrovských komunikačních chyb, odmítá jakýkoli taktický ústupek a vyznává princip, že nejlepší obranou je útok a nejlepším útokem je ještě větší útok. Dobře to bylo vidět během prezidentské kampaně před čtyřmi lety, kdy na pozdějšího vítěze Andreje Kisku útočil nesmyslnými obviněními ze scientologie a lichvy.

Premiér je nahý

Letos se Fico ocitl v nejhorší defenzivě vůbec. Už ono osudné pondělí vyšlo najevo, že Kuciak před smrtí pracoval na článku o stycích lidí ze Smeru a jeho okolí s kalábrijskou mafiánskou skupinou ’Ndrangheta, již do té doby na Slovensku znali jen čtenáři Fredericka Forsytha či Roberta Saviana. Ukázalo se, že s vyšetřovaným Antoninem Vadalou v minulosti podnikal bývalý poslanec Smeru a tajemník bezpečnostní rady vlády Viliam Jasaň a, teď pozor, také Ficova asistentka Mária Trošková. O této bývalé modelce z pánských časopisů se mezi novináři zcela běžně mluvilo jako o premiérově ​​milence, kterou protlačil do delegací na nejvyšší úrovni vysílaných do zahraničí, přestože neměla bezpečnostní prověrku. Ano, sama o sobě by to možná byla bulvární informace, ale v celém kontextu má vážné politické důsledky.