Běžte za štěstím

Tenhle sloupek by se mohl jmenovat například „Jak Putin zachránil mé rodiče před covidem“, ale jednak by se takhle dlouhý titulek nevešel a jednak se mi příčí přisuzovat zásluhu právě dotyčnému. A tak jsem si raději vypůjčila trochu zprofanovaný výrok amerického religionisty Josepha Cambpella „follow your bliss“, který se obvykle překládá jako „běžte za štěstím“, což jinými slovy znamená „dělejte to, co vám působí radost“. A jak že s tím souvisí Putin a moji rodiče?

Před časem na mě na Facebooku vyskočila vzpomínka z loňské demonstrace Rusů žijících v Česku proti Putinově válce. Její zahájení se konalo na pražském náměstí Míru 26. března. Byla to sobota, to vím přesně, protože jsem měla jít k našim na oběd. Byli jsme dlouho domluvení, ale já byla ukrutně zvědavá na to, jak vypadají příslušníci ruského národa, kteří nesouhlasí s oficiální politikou své země, chtěla jsem je vidět, přesvědčit se, že existují, a slyšet jejich argumenty. Rodičům jsem se omluvila a oběd jsme o den odložili.

Doprovázela jsem průvod až na Staroměstské náměstí. Bylo teplo a mně na slunci nějak nebylo dobře, a tak jsem demonstraci s lítostí opustila ještě před koncem. Doma jsem si naměřila zvýšenou teplotu a nazítří už bylo jasné, že mám covid, a tudíž se rodinný oběd ruší a já se budu týden izolovat. Po dvou letech krajní opatrnosti a trojím očkování jsem poprvé vyrazila na koncert bez respirátoru a odnesla si domů infekci, která se projevila v onu sobotu, kdy jsem měla být s rodiči. Velmi pravděpodobně bych je nakazila a rozhodně by nemuseli vyváznout s tak lehkým průběhem jako já. Dál to raději nedomýšlím.

Přirozená skepse mi říká, že to byla pouhá náhoda. Zkušenost mi ale napovídá, že poslechnout podobný radostný impulz se mi už opakovaně vyplatilo. A tak raději než Putinovi budu šťastné vyústění událostí připisovat campbel­lovskému „follow your bliss“ – následuj to, co tě těší, a nemůžeš sejít z cesty. Campbellovy maximy se v uplynulých dekádách zmocnili mnozí samozvaní guruové a prodavači instantních návodů na osobní růst. Leckomu může připadat jako hraběcí rada, protože většina z nás manévruje úzkými koridory, které nám vytyčily rodinné nebo pracovní povinnosti a zdravotní či finanční omezení. A vůbec – „kam bychom přišli, kdyby si každý dělal, co se mu zachce?“.

Přesto už jsem si mnohokrát musela přiznat, že okamžitý dobrý pocit mi byl lepším rádcem, ať už šlo o lidi, nebo pracovní nabídky, než rozum a dobré vychování, které mě nutí vyhovět v první řadě druhým a pak teprv sobě. Někdy však jsou oba vnitřní hlasy vyrovnané a někdy už sama nepoznám, jestli něco dělám proto, že chci, nebo proto, že bych měla. A tak píšu tenhle text, abych to měla černé na bílém. Až se ve mně příště bude svářet rozum a cit, vzpomenu si, jak to bylo tenkrát, když jsem nenakazila rodiče covidem.