Nezhasínat!

Bylo to před více než sedmi lety, v létě roku 2015. Plzeň byla právě Evropským městem kultury a katedrála svatého Bartoloměje měla před rekonstrukcí. Návštěvníci tehdy směli nahlédnout i do jindy nepřístupných zákoutí chrámové lodi. V technickém zázemí sakrální stavby mě tenkrát zaujal nenápadný vypínač, jaké jsme mívali u nás v paneláku ze sedmdesátých let, a u něj propiskou napsaný a důrazně podtržený příkaz: „VĚČNÉ SVĚTLO – NEZHASÍNAT!“ Ten umělohmotný světský předmět působil uprostřed kamenné gotické velebnosti nepatřičně a zároveň komicky. A což teprve text, bez ostychu zpochybňující opravdovost božské autority a přiznávající smrtelnému člověku moc nad věčností! Přiznám se, že mě ten paradoxní nápis rozesmál, přestože v chrámu Páně se smát nesluší, jak by řekla moje babička. Ale také mi v hlavě spustil zpětnovazebnou smyčku. Copak lze něco věčného jen tak ukončit? A co to nestydaté přiznání, že cosi tak posvátného jako věčné světlo funguje na prachobyčejnou elektriku? Čemu už má bezvěrec v tomhle světě věřit, když se nelze spolehnout ani na víru věřících?

Není to tak dávno, co člověk uchvátil moc nad tmou. Po tisíciletích, kdy si v temnotě vypomáhal loučemi, svícemi či pochodněmi, rozzářil svá sídla natolik, až zastínil hvězdnou oblohu. Světlo už není nedostatkovým zbožím, ale přesto se v jazyce zachovávají jeho symbolické významy a v mnoha kulturách se dodržují zimní svátky, které vznikly v dobách, kdy před tmou nebylo úniku a slunovrat představoval zdroj naděje. Ne náhodou k jejich oslavám patří zažíhání světýlek. Ta jsou pouhými „obrazy Světla“, jak to nazval Jiří Wolker ve své mladistvé, a přesto pozoruhodně vyzrálé básni Věčné světlo. Skutečné Světlo podle něj dovedou svým srdcem letmo zahlédnout jen ti, kdo pohlížejí k nejvyšším výším. K nám ostatním dole při zemi dopadá jen jeho chabý odraz.

Kulisy se mění, ale lidská duše si žádá stále totéž. V nejtemnějším, nejbeznadějnějším období roku se chce obklopit světlem a doufat ve znovuzrození Slunce, ze kterého pochází veškerý život. Naštěstí k tomu, že světla znovu začne přibývat, není potřeba víry, na to stačí běžná lidská zkušenost. Že slunce vyjde každé ráno, je statisticky dokázáno a stejně nezpochybnitelný je i fakt, že rok co rok šťastně překleneme bod zimního slunovratu a vykročíme vstříc jaru. Touhle roční dobou je přibývání světla už patrné: jak známo, na Hromnice ho máme o hodinu více.

Nevím, nakolik metaforicky platí coelhovská fráze, že nejtemněji je před rozbřeskem (ten výrok je údajně o tři sta let starší a byl míněn doslovně). Jisté však je, že každé kyvadlo jednou dosáhne úvrati a jeho dráha se obrátí. Pomyslné věčné světlo člověk naštěstí uhasit nedokáže. Světlo se nakonec vždycky vrátí. To je přírodní, ba přímo kosmický zákon.