Dva zámky plný spisovatelů

Ta posměšná replika Jana Wericha ze slavné forbíny tak trochu sedí na dvě souběžné literární události letošního podzimu. Prvním „zámkem“ je Iowská univerzita, kde se koná každoroční sympozium spisovatelů z celého světa. Tolik literátů pohromadě jsem naposledy viděla, když Kateřina Tučková křtila Bílou Vodu. Někteří se sem ze svých zemí museli prodrat přes vojenské kontroly, jiní svou vlast sužovanou občanskou nebo drogovou válkou raději dávno opustili. Další statečně zůstávají ve státech, kde vládnou autoritářské režimy, kde jsou porušována lidská práva a každé dílo musí projít úřadem cenzora, a doufají, že oni sami mohou být součástí změny. Jsou tu autoři z afrických zemí, již se stále vypořádávají s kolo­­nialismem, i ti, kteří žijí už v několikáté generaci jako vysídlenci. Básník z Gazy se neodvažuje šlapat po svěžích amerických trávnících, protože z domova zná jen písek, beton a sutiny po bombardování.

Ve stejné době v Praze proběhl druhý polistopadový Sjezd spisovatelů, který se svým názvem hlásí ke sněmům organizace, jež ironizovaný dobříšský „zámek plný spisovatelů“ spravovala za minulého režimu. Ze zveřejněných projevů by člověk usoudil, že Česko je duchovní pustina, zaostalá země k nežití a zvlášť špatně se v ní vede spisovatelům, jejichž tvorba je ovšem málo společensky angažovaná.

Zajímavé je, že autoři tady v Iowě se nelitují. Někteří píšou politické texty, protože politikou žijí, ale jiní se jí záměrně vyhýbají a zdůrazňují význam humoru a smíchu. Za nejvyšší hodnotu považují pravdivost a autentické sebevyjádření. Reflektovat současnost je podle nich úkolem novinářů, ne básníků. A básník má právo na únik do intimity i na mlčení tváří v tvář událostem, které se vzpírají slovům.

Přijde mi, že poslední dobou v českém literárním světě sílí poptávka po tom, aby všichni psali ve stylu pozdněkapitalistického realismu a výroční literární ceny fungovaly jako Festival politické písně Sokolov. Nemám v úmyslu zlehčovat individuální strádání všech, na které doléhá přítomná doba, ale protivenství, kterým v naší zemi kolektivně čelíme, jsou přece jen jiné ráže než ta v Zimbabwe, Venezuele, Kazachstánu, Bangladéši a mnoha dalších zemích, odkud se letos do Iowy sjeli básníci a prozaici. Díky setkání s kolegy z méně šťastlivých koutů světa si připomínám, jaká výsada to je, žít v zemi, která je tak bohatá, že i záchody se splachují pitnou vodou, a tak svobodná, že spisovatel může být odpovědný jen svému svědomí a čtenářům, které se rozhodl oslovovat, ať jsou to nenáročné masy, nebo hrstka fajnšmekrů. Že nikdo není kvůli cenzuře nucen psát mezi řádky, ale ani kvůli požadavkům na angažovanost produkovat „knihy přísně o dnešku“. Spisovatel totiž nestojí mimo společnost, ale je její součástí a vypovídá o ní, ať už píše o čemkoli.