O esenbákovi, který se deset let skrýval

Neděle 7. března 1948, šumavská osada Hraběcí Huť nedaleko Kvildy. Do půlnoci zbývá asi hodina. Zasněžená pláň přechází v hluboký les, v roklinách se povaluje mlha. Na zamračeném nebi občas prosvitne úzký srpeček měsíce. Asi kilometr jižně od osady se mokrým sněhem prodírá pět postav. Jdou v řadě za sebou. První postupuje muž ve stejnokroji Sboru národní bezpečnosti – štábní strážmistr Václav Hrubín. Ve vysokých vojenských botách prošlapává ve sněhu cestu ostatním.

Hrubína následuje muž v civilu s velkým batohem na zádech. Karel Bartáček, poručík kriminální policie v Praze. Za ním právník ministerstva vnitra Vladimír Kubr a Bartáčkova manželka, úřednice pražského policejního ředitelství. Poslední ve skupině jde další muž v uniformě SNB, dvaatřicetiletý strážmistr Jaroslav Maršík. Rodák z jihočeského Bavorova. Nenápadný člověk, který v tu chvíli netuší, jak zvláštní životní dráhu mu výprava přichystá.

Uniformovaní policisté slouží na nedaleké stanici SNB v Kvildě. Jsou součástí rozsáhlé převaděčské skupiny, která záhy po komunistickém puči v únoru 1948 začala pomáhat lidem prchajícím do západního Německa. Během několika měsíců převedou policisté z Kvildy a Vimperka nepřehledným terénem desítky lidí, které nový „lidově demokratický“ režim považuje za nepřátele.

O páteční noci 19. března 1948 například příslušníci SNB z šumavské Kvildy převedou dr. Jaroslava Pecháčka, tajemníka dlouholetého lidoveckého ministra a předsedy exilové vlády v Londýně Jana Šrámka. O dva měsíce později pomohou šumavští policisté zmizet diviznímu generálovi Ondřeji Mézlovi, někdejšímu vojenskému zmocněnci pro Balkán, Střední a Blízký východ. S Mézlem opustí Československo i jeho manželka a dvě dospívající dcery. Koncem září převedou esenbáci z Kvildy i generála Václava Vlčka, za války styčného důstojníka u belgické exilové vlády. Komunistická justice generála odsoudí v nepřítomnosti k trestu smrti.

Mezitím příslušníci SNB pomohou dostat se za hranice i méně známým lidem, kteří prostě v komunistické zemi nechtějí žít: jsou mezi nimi lékaři, studenti, živnostníci, továrníci. Část z nich jim za to zaplatí, z vděčnosti jim často peníze vnutí: esenbáci si je pak na stanici rozdělí rovným dílem. Mnohdy se policisté při nočních akcích vzájemně jistí. Vysílají předsunuté hlídky, které se hodiny ukrývají v lese a pozorují pohyb svých – formálně vzato – kolegů, ve skutečnosti protivníků z pohraničních útvarů Sboru národní bezpečnosti, stíhajících uprchlíky i převaděče.