Led pro pivo

Pro dějiny fotografie jsou často zajímavější snímky, které nezachycují výjimečné chvíle, ale všední situace. Ty totiž mnohdy o fotografování a postavení fotografie v soudobé společnosti vypovídají více než záběry událostí s velkým U. Ty se občas dostanou do učebnic, ale nebývají zrcadlem každodenního života.

Ke koloritu měst, která žila v sousedství s řekou, patřily v zimě ledaři. Jejich úkolem bylo získávat přírodní led, který se používal zejména k chlazení piva. Těžil se přímo ze zamrzlých řek a uskladňoval v zemních krechtech nebo pro ně zbudovaných ledárnách. V Praze tuto činnost vykonávali také voraři, kteří v zimě nemohli plavit, nebo pískaři, kteří se jinak zabývali těžbou písku ze dna Vltavy.

Společnost Akciové ledárny vybudovala k uskladnění ledu krátce před první světovou válkou areál Branických ledáren, odkud se led rozvážel po jednotlivých hospodách v Praze a jejím okolí. Proto byly součástí ledáren také stáje, údajně pro 120 koní. Těžba a rozvoz ledu skončila v roce 1954 s dokončováním Slapské přehrady.

Šítkovská náplavka a její pokračování směrem k Jiráskovu mostu bývaly tradičním místem, kde se led v Praze nejčastěji těžil. Ze snímku se zdá, že ledaři přítomnost fotografa ani nezaznamenali. Všichni pilně pracují a nakládají led do připravených vozů. Výjev působí uspěchaně až hekticky – jako kdyby každým okamžikem měla zima skončit a nastat velké jarní tání, jenž ledové kry odnese po proudu Vltavy.

Z hlediska fotografické reportáže je všechno přehledné a srozumitelné. V popředí, neboli v prvním kompozičním plánu, se nachází vlastní předmět pracovního úsilí, to jest řeka pokrytá rozbíjeným ledem, ve druhém plánu pak vidíme dobyvatele a jejich archu – vůz, z větší části již naplněný vytěženou surovinou.

Na vrcholku nábřežní zdi, ve třetím kompozičním plánu, okounějí diváci. Ti jsou pro celkové vyznění stejně důležití jako ledaři, jsou jejich kompozičním a ideovým protipólem. Fotograf mohl stát bezpečně na náplavce a fotit ledaře z boku, ale to by diváky do záběru nedostal. Musel vkročit na led. Snímek tak získal větší působivost a prostorovou logiku, fotograf prokázal smysl pro srozumitelnou reportážní zkratku.

Je možné, že zakázka na fotoreportáž s ledaři vznikla v souvislosti s dokumentací prostor ledáren a pivovaru v Braníku, kde Rudolf Bruner-Dvořák kolem roku 1910 rovněž fotografoval, to ovšem používal velký formát negativu. V případě tohoto snímku šlo o “příruční” formát: sklo velikosti 8,5 x 17 centimetrů.

Historik fotografie Pavel Scheufler se zaměřuje na díla pořízená před rokem 1918. Inspirovala ho sbírka, kterou začal vytvářet jeho dědeček. Pro magazín Reportér připravuje seriál Tajemství historické fotografie. Vybírá a komentuje nejzajímavější kousky své kolekce, které zachycují mimořádné události i každodenní život.