Tajemství historické fotografie: Arcivévodův srnec

František Ferdinand d`Este se, jak známo, věnoval lovecké zálibě ve zvýšené míře. Tuto zálibu pěstovala řada aristokratů, hony byly součástí jejich životního stylu. Pokud bychom neviděli srnce parukáře a u něj následníka trůnu, nebyl by záběr vůbec zajímavý. Jde o typický upomínkový snímek, který jen říká: toto zajímavé jsem ulovil. Setkání se srncem parukářem bylo ovšem mimořádné. ,,Paroží” takového srnce jako důsledek zranění varlat rostlo zdeformované, na lebce měl cosi jako paruku, což takovému postiženému zvířeti dalo název – parukář. Časem mu totiž tato ozdoba ztěžovala pohyb a komplikovala život, takže v jeho zabití možno spatřovat cosi jako akt milosrdenství. Možná tato skutečnost vysvětluje jistou netečnost hlavní osoby snímku ve vztahu ke zvířeti.

Záběr vytvořil fotograf ze silného podhledu, takřka od země, aby právě dominovala hlava srnce a jeho výrůstky, za které pánové pro názornost srncovu hlavu drží. Jeden z mužů je podle přílby četník. Lovec, František Ferdinand d`Este, stojí opodál trochu toporně, jako by se ho děj příliš netýkal, nebo byl v rozpacích. Pušku přes rameno, žádný vítězný postoj lovce. Vlastně se ani nejedná o typický skupinový snímek, kde obvykle ten hlavní bývá uprostřed. Záběru dominuje zabitý srnec a lid. Aristokrat má odstup.

Je otázkou, nakolik toto aranžmá bylo výsledkem momentální fotografovy nahodilé improvizace, nebo bylo promyšlené, či jej nějak ovlivnil František Ferdinand. Snímek každopádně pojednává především o srnci, ne o následníkovi trůnu jako lovci a jen tím je jako upomínkový obrázek zajímavý.

Dobová zvětšenina je uložena na zámku Konopiště v albu, ve kterém jsou dokumentovány akce Františka Ferdinanda d`Este v roce 1905. Ten měl mimochodem vřelý vztah k fotografii a patřil k nejfotografovanějším českým aristokratům své doby. Datum srncova skonu je určeno ze zástřelného listu. Konkrétní den pomohl určit znalec života následníka trůnu RNDr. Jiří Chramosta. Originální negativ je ve Sbírce Scheufler, přičemž je zajímavé, že jde o stereonegativ. Byl tedy pořízen fotoaparátem vytvářejícím stereofotografii, což je fotografická technika umožňující zachytit prostorový vjem, kdy se snímek skládá ze dvou fotografií (pořízených z různých míst, vzdálených zhruba jako oči pozorovatele), pro každé oko je vyfocena jedna. My zde vidíme jen jednu fotografii, neboli polovinu této stereofotografie.

Důvodem použití této techniky však asi nebyla touha výsledné snímky prostorově prohlížet, ale prostý fakt, že malá stereokomora na formát cca 8.5 x 17 cm byla pro fotografování na honu praktičtější než velký přístroj na desky 18 x 24 cm, s nímž průkopník reportážní fotografie pracoval obvykle.

Už několik desítek let se Pavel Scheufler zabývá historií fotografie. Zaměřuje se na snímky pořízené do roku 1918, tedy na fotky staré zhruba sto let a více. Inspirovala ho sbírka, kterou začal vytvářet už jeho dědeček. Pro magazín Reportér vybírá a komentuje nejzajímavější kusy kolekce: přináší příběhy těchto fotografií zachycujících mimořádné události i každodenní život.