Válečný zločin. Neupravováno.

V dnešním informačním boji ustupuje fotografie do pozadí, její autenticitě se v době digitálních úprav přestává věřit. Před sto lety však pravdivost takového dokumentu nikdo nezpochybňoval. Je to i případ výjevu s oběšenci…

Snaha ovlivňovat veřejnost pomocí zmanipulované fotografie se datuje od počátků fotografie. Příkladem může být vyobrazení jednoho ze zneuznaných otců fotografie Hippolyta Bayarda jako utopence z října 1840. Do informační války se fotografie zapojovala od prvních fotografovaných bitev. S manipulací se tak setkáváme už třeba v Krymské válce – existuje snímek údolí, do něhož se uměle navršily dělové koule jako “doklad” bojů.

Naše fotografie ovšem není montáží či aranží. Je surově autentická. Jak zní popisek, je obžalobou. A má jasný cíl: šokovat, pohledem na civilní oběti nahlodat veřejné mínění. Obraz je tím hrůznější, že zobrazuje jako oběšené právě ženy. Popravčí v uniformách stojí pod nimi. Dle popisky jde o území “Ruského Polska” a o civilní oběti, které bojem v týlu pomáhaly rozkládat c. k. armádu. Poznámka na okraj: u víceméně shodného snímku ze sbírky Moravské galerie je uváděno jako místo jeho pořízení území Srbska…

V každém případě jde o doklad informační války pomocí fotografie. Nevíme, kdo byl fotogaf, úkolu se však zhostil s profesionální pečlivostí. Možná právě on později, když Rakousko-Uhersko válku prohrálo, spojil dva snímky, přidal text a rozhodl se celek šířit jako pohlednici. Možná s tím byl spojen i nějaký zisk. Ostatně například i známý snímek císaře Maxmiliána, popraveného v Mexiku v květnu 1867, pořízený jeho osobním fotografem, autor velmi dobře zpeněžil. Podobných příkladů parazitismu na zobrazení tragédie jsou známy tisíce.

Odesíláním brutálního výjevu mohli dotyční lidé manifestovat svůj protimocnářský názor a loyalitu s nově vzniklou republikou, “kupovat” si pomocí angažovaného snímku své místo v nově organizované společnosti. Fotografie totiž není jen poselstvím o autorovi a zobrazené skutečnosti, může být i dokladem o člověku, který ji šíří. Při hodnocení významu snímku tak lze jako v detektivce sledovat čtyři roviny: zobrazovanou skutečnost, fotografující osobu, šiřitele fotografie a jejího adresáta.

Historik fotografie Pavel Scheufler se zaměřuje na díla pořízená před rokem 1918. Inspirovala ho sbírka, kterou začal vytvářet jeho dědeček. Pro magazín Reportér připravuje seriál Tajemství historické fotografie. Vybírá a komentuje nejzajímavější kousky své kolekce, které zachycují mimořádné události i každodenní život.