Na co si to děti hrají?

Konec devatenáctého století, děti si hrají na slepou bábu. Proč se největší dívka vlevo tak upřeně dívá do objektivu? A jaký byl důvod vzniku tohoto snímku?

Šestice dětí si hraje na slepou bábu. Snímek nemá žádný symbolický podtext, je inscenovaným dokumentem oblíbené dětské hry. V originále jde o stereofotografii, kolorovanou na průhled. Předpokládalo se, že divák ocení kouzlo prostorového prohlížení ve stereoskopickém kukátku.

Jak se na slepou bábu hrálo? Nejdříve se rozpočítáním vybrala první „Slepá bába“. Oči se jí zavázaly šátkem, aby nic neviděla. Pak s ní ostatní začali točit, aby pokud možno ztratila orientaci. Děti v kruhu se otáčely okolo, následující dialog končil slovy „Tak si mě, Slepá bábo, chyť!“. Nato se děti rozběhly a voláním lákaly Slepou bábu k sobě. Její představitel měl jít po hlasu, chytit dítě a podle zvukových projevů a pohmatem oděvu uhodnout, o koho jde. Když se trefil, sundal šátek, načež se v dalším kole hry stalo Slepou bábou ono chycené a rozpoznané dítě. Nad snímkem můžeme zavzpomínat i na jiné dětské hry, z nichž mnohé zůstávají i v povědomí dnešních generací: guma neboli skákací školka, zlatá brána, čáp ztratil čepičku, Honzo vstávej, krvavé koleno, a samozřejmě na schovku neboli na schovávanou…

Největší dívka vlevo bedlivě pozoruje fotografa, jako kdyby se ptala: „Děláme to správně? Hrajeme dobře?“ Za povšimnutí také stojí, že autor využil efektu pohybového rozostření, což v té době nebylo běžné: obecně se neostrost, dnes hojně využívaný způsob ozvláštění fotografie, považovala za chybu.

Historik fotografie Pavel Scheufler se zaměřuje na díla pořízená před rokem 1918. Inspirovala ho sbírka, kterou začal vytvářet jeho dědeček. Pro magazín Reportér připravuje seriál Tajemství historické fotografie. Vybírá a komentuje nejzajímavější kousky své kolekce, které zachycují mimořádné události i každodenní život.