Končím, protože chci. Kancléřka odchází

Při vší úctě, to je váš intelektuální problém – odpálil německý spolkový kancléř Gerhard Schröder arogantně otázku moderátora, který se ho ptal, jak si může být tak jistý tím, že po volbách sestaví koalici a zůstane kancléřem. Psal se rok 2005 a bylo po volbách, v nichž dosavadní vládnoucí koalice Schröderových sociálních demokratů a Zelených nezískala ve Spolkovém sněmu většinu.

V berlínském studiu televize ZDF seděli onen zářijový večer předsedové všech stran, které se dostaly do parlamentu: jde o tradiční televizní povolební debatu, pro niž se vžil hovorový název Elefantenrunde, tedy v překladu „sloní parta“.

„Vedu politická jednání. A já vám dnes předpovídám, že budou úspěšná,“ pronesl sebejistě kancléř Schröder. Naproti němu seděla Angela Merkelová, jejíž křesťanskodemokratická unie CDU volby s těsným náskokem vyhrála. Nechovala se jako vítězka, ačkoli jí byla – na rozdíl od Gerharda Schrödera, který se jako vítěz choval, přestože jím nebyl.

O dva měsíce později se Angela Merkelová stala německou kancléřkou a zůstala ve funkci navzdory mnoha krizím šestnáct let. Za tu dobu zažila čtyři americké prezidenty; jistě, funkční období hlavy je v USA omezeno na osm let. Ale třeba v Británii s časově neomezeným mandátem pro šéfy vlády se za dobu jejího vládnutí vystřídali hned čtyři premiéři a jedna premiérka.

Jde o pozoruhodnou bilanci, uvážíme-li, že se Angele Merkelové za dobu vládnutí už předpovídal odchod často. Nakonec ale odchází sama, v zářijových volbách už nekandiduje.

Já tam chci!