... a k tomu ještě přišel virus

Je neděle 23. února, pozdní odpoledne. Proslulé kino Azadi v centru íránské metropole Teherán přesto lístky na večerní promítání neprodává. Přátelský uvaděč mezinárodním gestem naznačuje, že dnes sál divákům neotevře. Papírová cedule hovoří jasně: „Drazí obyvatelé Teheránu, kina jsou zavřená kvůli šíření koronaviru!“ Podepsáno Ministerstvo kultury a islámského vedení.

Zanedlouho rozesílá stejný úřad SMS zprávu, podle které zahraniční novináři „za žádných okolností nesmějí pořizovat rozhovory s personálem nemocnic a zdravotnických zařízení stejně jako s provozovateli lékáren“.

O pár desítek minut později blikne na mobilech přípis téhož úřadu, který občanům radí, aby si co nejčastěji myli ruce. Snad se mi to zdá, ale jako bych v tom okamžiku slyšel kolem sebe tiché, výhružné mručení.

Choroba známá nyní jako COVID-19, která se poprvé objevila koncem loňského roku v čínském Wu-chanu, se do zbytku Íránu začala šířit z milionového Qomu, jenž leží asi 150 kilometrů jihozápadně od hlavního města. Qom proslul coby shromaždiště náboženských studentů a kleriků, kteří podle oficiální doktríny islámské republice vládnou.

Vše se seběhlo rychle. Když jsem přilétal, abych napsal reportáž o íránských parlamentních volbách, o epidemii v zemi se nevědělo. Teď, po třech dnech však mají lidé na ulici jasno: Číňané, kteří ve městě pracovali, měli být domů posláni už dávno. Oni jsou přece šiřiteli viru! Záhy se objevují zlomyslné vtipy těch Íránců, kterým teokratická vláda ne zcela vyhovuje. Třeba tenhle: „Pokud onemocníte koronavirem a chcete se pro Írán opravdu obětovat, rozeběhněte se po kancelářích prorežimních dobrovolníků, kde všechny (po místním zvyku) obejměte a polibte na tvář.“