Po třiceti letech je ten Lenin voskovější

Stále tu leží, jednu ruku v pěst, druhou otevřenou. Po třiceti letech, co jsme se neviděli, vypadá menší. Zvláštní barva mu ale zůstala. „Prostě není opravdovej, tomu nevěřím,“ šeptá osmnáctiletá Anna, která je v Moskvě poprvé. Nakonec i mně připadá vůdce světového proletariátu, respektive jeho nabalzamované tělo za skleněným poklopem, letos mnohem voskovější.

V mauzoleu Vladimíra Iljiče Lenina u kremelské zdi se jinak oproti časům perestrojky, mnoho nezměnilo, snad jen uniformy strážných. Drobné čínské turistky to schytaly od matrony ve vojenské čepici, když se zastavily, aby ještě před vstupem do ponuré Leninovy pyramidy pořídily další snímek Rudého náměstí. „Běžte! Běžte!“ křičela na ně nesmlouvavě. Mauzoleem je stále nařízeno projít plynule, v tempu a beze slova, na třeba jen šeptem pronesená slůvka reaguje vartující voják výstražným syčením. Jen fronta k revolucionáři je dnes podstatně kratší.

Lenin zůstal tam, kde spočinul v dobách Sovětů. Rusko nepřestěhovalo ani jeho soudruhy pohřbené na čestném místě u kremelské zdi. Předposlední rudé šéfy Andropova a Černěnka (poslední stranický boss Michail Gorbačov žije). Leží tu stvořitel obávané tajné policie Džeržinskij. A krvavý diktátor Stalin, podle některých bez žádných lidských vlastností. Ale také první kosmonaut Gagarin, který jimi naopak oplýval.

Do Moskvy jsem se letos vrátil po třech dekádách. Mezitím padl komunismus. Přišel, pak načas odešel a pak se zase vrátil Vladimir Putin (do prezidentského křesla po čtyřech letech ve funkci premiéra). Město kolem mě je jiné, často však jen na povrchu. Pod omítkou zůstaly sovětské cihly.

GUM plný cizího zboží

Na Rudém náměstí, kdysi holém až strohém, je koncem letošního léta živo snad až příliš. Nová restaurace tu v rámci reklamní kampaně organizuje rekord hodný Guinnessovy knihy rekordů, totiž výrobu 20 tun řeckého salátu. Hned vedle čeká na koně parkúrové závodiště. Dělníci budují tribuny pro festival vojenských kapel.