Zmizelý Don

Povstání v Doněcku mě vybudilo hledat doma tu starou knihu – vlastně čtyři, do nichž je rozděleno třináct set stran příběhu – ale jsou nejspíš ještě v krabicích od banánů, které nestačí sledovat naše přesuny. Román vydaný tu naposled před čtvrt stoletím je rozebrán, pomohl mi až přítel, jemuž zával knih nechal v bytě už jen místo na stůl a postel.

Chtěl jsem si připomenout pár scén, ale když jsem rozečetl začátek prvního dílu, setrval jsem potřetí v životě až do konce čtvrtého. Je to vzdor klasickému psaní moderní „eastern“, jak bych nazval western z Východu, od nějž se nelze odtrhnout, a těžko si vybavit úchvatnější lávstory, než je osudový vztah kozáka Grigorije Melechova a sousedovy ženy Axinji v oku uragánu světové a pak i občanské války na Donu.

Bezmála sto let dělí potomky od řeží stejně zuřivých jako nesmyslných, jelikož brzy už málokdo věděl, pro co zabíjí a má být zabit sám. Bojovníci se dávno proti sobě neřítí v koňských sedlech, aby soka v trysku naráz přesekli šavlí příčně od krku po kyčel, ale nenávisti nepolevily.

Ať už napsal Tichý Don skutečně nositel Nobelovy ceny Michail Šolochov, nebo, jak se soudí, jeho jméno přikrylo román Stalinem zakázaného kolegy, či si dokonce dílo zlikvidovaného přisvojil, autor zanechal generacím fascinující svědectví o lidech zmítaných válkou, ale neméně i vlastními city.

Dva významní nakladatelé mi vysvětlili, že nové vydání dnes by se podobalo sebelikvidaci, tak velice se posunul vkus a zájem. Kdo jste však stále ochotni zažít pár dnů či týdnů, kdy se budete kaž­dý den těšit na večerní návrat k rozečtenému příběhu, mocnému jako Don, spěchejte do antikvariátu či do místní knihovny, pokud z ní ještě vlastenecky nevyřadili Rusy…