Z onoho světa V.

Čím dál se vzdaluje minulost, tím víc se rodí bájí. O Václavu Havlovi už teď fabulují, kdo ho poznali až v devadesátých letech. A ještě mladší budou ždímat soudy z vygůglovaných domněnek a drbů.

Poznal jsem ho začátkem šedesátých, když jsme soupeřili na jevištích. Později jako mluvčí spisovatelů-komunistů mluvčího nekomunistů, když jsme hledali společnou řeč občanů. A pak jako psanec psance, když jsme ji našli. Až do mého zvlastivynesení jsme k sobě měli devět let blíž než mnozí sourozenci. Z minula jsme věděli, v čem je na nás spoleh. V obležení jsme hlídali své slabiny. Musel jsem zvládnout zbrklost, on důvěřivost.

Chyběla mu Kalvárie, kterou prošli komunisté, pokud si přiznali, že byli zástěnou šibenic. To je vybavilo k úspěšnému zápasu s mocí, kterou znali a uměli čelit jejím intrikám. On vyrůstal jako protinožec v souladu s myšlením své rodiny. Věřil každému, kdo se mu zdál věřit v totéž, proto byl tak raněn odskoky přátel. Práskači se mu snadno vtírali do přízně a dozvídali se jeho záměry. Obe­lstili ho i estébáci lží, že Charta 77 ztroskotala; složil funkci mluvčího, aby dál nesváděl přívržence. Když ho Olga přivezla z Ruzyně přímo k nám na Sázavu, kde ho místo ztroskotanců uvítali neporažení, rezignaci přes západní média odvolal. Byl ale otřesen a zdálo se, že další zatčení uvítal, neboť mu umožnilo složit reparát.

Jako prezidenta ho dostihla únava lidí mořených svěrací kazajkou protokolu; raději než s druhy, kteří mu nalévali rozumy, jakými hýří, kdo nemusí rozhodovat, klábosil s bodygárdy. Dohodu s komunisty mu nelze vyčítat, když Kreml, jak záhy prokázal puč, mohl stále rozpoutat masakr. Zato Lucernu přes Čalfu prodávat nemusel. Ale vše osobní a intimní zůstává ve stínu zásadního: Havlovo zosobnění vůle české společnosti, která za pár dnů položila totalitu na záda, přesvědčilo národy Západu, že se Češi a Slováci mohou vrátit do svobodného světa bez čekání. V legendu se Václav První mění právem!