ZOS XXVIII. – Doslov

Existuje bezpočet umění, ale jedno je asi nejtěžší: ars abeundi – umění odejít. Ti, kdo i v pozdním věku překypují chutí a silou, touží stále dokazovat, že vědí i svedou víc než většina mladších. Ze svých tří umění – spisování, režie a publicistiky – jsem přesto už dávno zanechal druhé pro ztrátu času. Dnes z téhož důvodu končím s třetí ve prospěch první, která zůstane poslední.

Několikaleté série fejetonů pro různá periodika jsem psal od šedesátých let minulého století. Ve třech sbornících – O ničem a o všem, Z pohledu trilobita a Zánik trilobitů v Čechách – jich vyšlo tři sta sedmdesát dva. Až se přidá osmadvacet zvaných Z onoho světa, budou jich černé na bílém zachovány, než je slupne mlsný zub času, na chlup čtyři stovky.

Vznikaly za Husákovy normalizace pro domácí samizdat, pak pro exilový Obrys a vídeňský deník Standard a po roce 1989 pro Lidové a Literární noviny, Právo, Mladou frontu DNES a konečně pro měsíčník Reportér. K němu jsem pojal sympatii, neboť jej vede osvícený tým, pro nějž jsem mezi lety 2008 a 2014 napsal vedle Trilobitů i romány na pokračování – Cizinec a krásná paní, Tango mortale. Ale už loni jsem redakci požádal, aby si vyvolila pro rok 2017 nového stálého fejetonistu, jelikož hodlám umění odchodu vyzkoušet na sobě.

•••

Fejeton je považován za nejtěžší literární žánr. V povídkách, natož v románech se v moři slov snadno skryjí nepřesná a nenutná. Srovnat jej lze s během na sto metrů, kde jde o setiny vteřin a o každý minipohyb; fejeton hodný toho názvu má srozumitelně pojednat i nejtěžší téma co nejméně slovy. Proto si jej vybrali za Husákovy abnormalizace zakázaní čeští spisovatelé, aby se jejich kritické texty, nejvýš třístránkové, daly masově opisovat s průklepy i v pracovní době v kancelářích a poštou rozesílat dál. Podle hlášení estébáků, dochovaných v mém megasvazku Dialog, koloval nejeden v tisících exemplářů.

Jak mi přibývalo let a měnil se svět, posunovala se má témata jako na orloji. Začala postupným rozkrýváním poznatků, že socialismus sovětského typu, vedoucí údajně k šťastným zítřkům v komunismu, je podvod rafinovaně zakrývající surovou totalitu, jež plánuje ujařmit všechno lidstvo. Pokračovala hledáním způsobů, jak se z jeho svěrací kazajky vyprostit, od počátku procesu zvaného „obrodný“ přes politické pražské jaro 1968, po němž pancéře falešných bratrů potvrdily jeho naprostou nereformovatelnost, a dál k Chartě 77 i následnému propojování disentu s exilem, vrcholícímu v listopadu 1989 bohudík nekrvavým, ale bohužel až přelaskavým převratem. A pak čtvrt století odkrývala miny ustavičně kladené do cesty k rozvoji i upevnění demokracie a Evropské unie.