Z onoho světa XXV.

Žijící devadesátníci dosud cítí zoufalou bezmoc, s jakou 15. března 1939 přihlíželi vstupu německých okupantů do naší vlasti. Československo bylo přitom suverénním státem, po jakém stále volají protivníci Evropské unie, mělo silná opevnění, výtečné zbraně a skvělou armádu. Za obou mobilizací v roce 1938 se stavy naplnily během noci, hlásily se i ženy, snad všichni muži chtěli bojovat, a když museli po Mnichovu opustit svá stanoviště, mnozí plakali a někteří si z beznaděje vzali život.

Šedesátníci mají v paměti bezmocné zoufalství, s jakým 21. srpna 1968 přihlíželi okupaci naší vlasti vojsky pěti zemí. Československo bylo přitom řádným členem údajně jen obranného společenství zvaného Varšavský pakt a přepadly je armády, které si říkaly bratrské. Téměř devadesát procent obyvatel vyšlo do ulic, což vyvrátilo lživé tvrzení, že o pomoc volal lid, a odhalilo pravý, útočný smysl paktu. Když vedení státu potupně kapitulovalo, plakal snad jen Alexander Dubček. Zrazený lid se chtě nechtě poddal tupé normalizaci.

Když začali vnímat život dnešní třicátníci, nad jejich kočárky rodiče a prarodiče mocně zvonili klíči většinou proto, aby přehlušili výčitky svědomí, že se tolik let dali výhrůžkami strašit a výhodami uplácet režimem tak nahlodaným, až se náhle sesypal jak domek z karet. A jelikož ten problém – neboť se táhl už od válečného protektorátu, kdy se mnozí rodáci činili pro Říši víc, než bylo nezbytně nutné – měly mezigeneračně všechny společenské vrstvy od politiků přes učitele či lékaře a soudce až po umělce a showbyznys, vznikla kolektivní lež jako věž.

Zrodilo se slavné tvrzení, že odpůrci režimu, kteří mu vzdorovali desítky let, byli pomatenci, protože jen kazili odboj většiny společnosti, po celá ta léta mlčící tak úporně, až totalitu umlčela. To učení kázané druhým prezidentem České republiky aktivizovalo osudný omyl prvního prezidenta, jenž z obavy, že by sametový převrat byl potřísněn krví, odmítl postavit komunistickou stranu mimo zákon a zbavil tím výčitek svědomí každého z jejích pomahačů.

Německo, které se před půl stoletím brodilo masově prolévanou krví, se samo se sebou vyrovnalo přímo čítankově a vytvořilo demokracii v myslitelně fungující podobě. Samo nošení hákového kříže a zvednutá pravice jsou činy nejen trestné, ale i trestané. U nás hajlují politicky negramotní výrostci před očima vrstevníků v uniformách, kteří jim zčásti fandí. Předchozí německý prezident odstoupil při pouhém podezření, aby mohl být souzen a rehabilitován. Český hejtman přistižený s lupem v ruce se stále nafukuje na svobodě jako mučedník, moravský hejtman, přistižený už při řadě lží, nerušeně kandiduje dál a žaluje na politickou objednávku, policejní složky neválčí s gaunery, ale spolu, parlamentní straničky – jinak se jim říkat nedá! – prospívají hlavně svým členům a poslancům kupovaným lobbisty. Kdo z mladých, kdo ze slušných občanů vůbec může mít k takovému státu vřelý vztah, natož úctu?