Z onoho světa XXIV.

Ve čtvrtek 23. června se jedna obava vrátila. Jedna z nejvýznamnějších, neboť Británie nástup hitlerovského běsnění zaspala, ale pak se stala za Winstona Churchilla svorníkem aliance, která nacisty rozdrtila. A aby ten odstřih anglické kolébky novodobé demokracie od Evropy ještě víc bolel, rozhodla o něm nesporně výrazná většina voličů.

Bál jsem se toho od chvíle, kdy Cameron učinil referendum trumfem, s nímž hodlal vyhrát volby do parlamentu, protože Unie nedosáhla toho stupně zralosti, v němž by se členské státy uměly vypořádat s odvěkou touhou vrcholných orgánů uchvátit co nejvíc moci. Bál jsem se tím víc, že to nepostihlo jen byrokratickou elitu Bruselu, ale i podobné elity členských států.

Bylo to migrantské tsunami, jež je dokázalo vyburcovat z pohodlné plavby virtuální lodí řízené posádkou dle její cestovní mapy, zatímco ostatní se jako pasažéři vezli ve víře, že směřují, kam měli. Vždyť bizarní směrnice – jak je výstižně paroduje proslulá „vyhláška o prodeji zelí“ v rozsahu 26 911 slov – které sečteny připravily Unii o důvěru mnoha Evropanů, musely být schváleny všemi reprezentacemi, tedy i naší. Ta se, ať z nedbalosti, z lenosti či z pocitu podřízenosti, jímž tu dvě generace nasákly za totality, na neblahém vývoji podepsala a pak to po našem hodila na Brusel – My nic, my čeští muzikanti, vinen je cizák dirigent!

Až náhlé stěhování národů vybudilo odpor veřejnosti tak, že i zdejší vláda pocítila ohrožení a vzchopila se k jednání, které – ejhle! – způsobilo, že povinné kvóty pro přijímání běženců narazily…

•••