Z onoho světa X.

Sotva jsem v létě 1937 přežil šňůru dětských nemocí, nemusel pít denně hnusný rybí tuk a rodiče mě do školy za rohem přestali nosit na zádech, snažil jsem se dohnat zameškané rošťárny, abych se cítil jako zdravý kluk. Namazal jsem všechny kliky v našem činžáku hořčicí, až mě zahlédl domovník pan Říha a supěl do čtvrtého patra udat mě mamince. Ta mi po letech směla nařezat a provedla to ramínkem na šaty. Od té doby už osmdesát let kliky ničím nemažu!

Vzpomněl jsem na to v životě, kdykoli se vedly líté diskuse, jaké prostředky jsou pro výchovu lidských mláďat nejen úspěšné, ale i přípustné. Přitom jsem si představoval, co by se tehdy dělo, kdyby se fyzické trestání dětí považovalo jako dnes za trestný čin. Můj přehnaný řev, který měl zdůraznit mé pokání, by možná sousedy hnal na policii, kde by vyšetřovatel z ohlášené intenzity mučení odvodil délku nepodmíněného trestu vězení, aby mě aspoň na tu dobu ochránilo před krkavčí matkou.

O dvacet roků později, už jako otec stejně živého synka, jsem se vracel domů přilehlým smíchovským parkem kolem srocení rodičů slibujících zlynčovat zlosyna, který střílí po jejich dětech ze vzduchovky. Když jsem se pak šel podívat na balkon, jestli už zloducha dopadli, objevil jsem za předprsní dva skrčené výrostky, kteří tu s flintou čekali, až mstitelé odtáhnou. Nezdržoval jsem se vyšetřováním, a přestože jsem jen v jednom z nich poznal vlastní dítě, nafackoval jsem oběma. Ani můj syn mě ne­udal a vyrostl z něho šedesátiletý malíř vystavující obrazy leckde v Evropě, který už přes padesát let na nikoho nestřelil…

Vzpomínky nedávno znovu připlavila televizní reportáž z amerického Baltimoru zmítaného rasovými nepokoji. Doběla rozžhavená matka černé pleti v ní účinně honila o hlavu vyššího syna, jemuž demonstraci zakázala, a když se šla pro jistotu přesvědčit, načapala ho tam vzdor jeho zakuklení i pouze podle kalhot a očí. Nelze zapomenout dlouhou scénu, kdy výrostek, jaký by asi, aby obstál před parťáky, neváhal napadnout a zranit ani policistu, kličkuje podoben zajíci před zuřící ženou, která ho stále dohání a častuje sprškou políčků i herd. Jeho zkoprnělý výraz prozrazoval, že dostává lekci, jaké by se žádný policajt ani soudce neodvážil.

•••

Ty tři příklady úspěšné výchovy stylem dnes odsuzovaným a přísně postihovaným v kategorii týrání a těžkého ubližování na těle nemají zpochybnit, že se hojněji, než je známo, vyskytují mezi rodiči také prchlivci, nebo dokonce sadisti, kteří i za nejlehčí přestupky uznávají jako jediný trest nářez hlava nehlava. Skutečně odsouzeníhodné domácí násilí na dětech, jaké páchají otcové i matky, silně podle odborníků přečísluje i brutální zacházení s partnery. Zákoník však obsahuje dostatek paragrafů schopných taková jednání odhalit, odsoudit a spravedlivě potrestat tak, aby se podobní zvrácenci hleděli udržet na uzdě, pokud nechtějí možná i za mříže. Ale jeví se mi být bičem na vychovatele považovat za zločin i běžný políček nebo klasický výprask, po jakém nezůstanou ani jelita!

Postihovány by tedy rozhodně neměly být zákroky, jaké popisuje trojice úvodních příběhů. Naprostá většina rodičů umí podle odborníků dost přesně rozpoznat, jaké provinění jaký zasluhuje trest, aby se už, pokud možno, neopakovalo. Maminčin ramínkový zákrok ukončil mé mnohaměsíční hájení pro nemoc a zarazil ve mně návyk na beztrestnost, což mi urychlilo rychlý návrat do normálního dětství. A pár jejích dalších zákroků, ač méně razantních, na dalších křižovatkách raného mládí vždy správně korigovalo směr mého života. Vlastní fackovací intermezzo na terase v Matoušově ulici odpovídalo krajní nebezpečnosti skopičiny, která mohla mít mnohaleté následky pro případné oběti a tím horší pro oba střelce. Nu a černá mstitelka možná zachránila svému hloupému frackovi svedenému špatnými kámoši celý jeho budoucí život.