Z onoho světa XVIII.

Pravdu utlačují totalitní režimy tak, až se chová jako pára: uniká a mění se v opak vyhlašované lži, takže normální občan ví své. V demokracii se pravda skrývá sama, jelikož si ji každé médium upravuje dle svých potřeb či pokynů majitele. Když se na některé verzi shodne většina z nich, občané ji vášnivě přijmou za svou, ač nemají jiný důkaz než „masový ohlas“. To může odcizit i přátele.

Na silvestra jsem přišel hned o dva. Léta jej u nás slaví šestice párů, neboť ze střechy u Mánesa lze jako z věže ponorky vidět 360 stupňů obzoru, a tak jsme v oku uragánu občanského ohňostroje, jenž násobně předčí ty novoroční pořádané městem. Tématem předcházející debaty se stali, jak jinak? migranti. Kuriózně došlo ke střetu obou dvojic zahnaných Husákovou „abnormalizací“ do bavorského exilu, který se jim stal hlavním domovem. Zatímco pár hodnotící „vítání uprchlíků“ kriticky, si podržel konverzační tón, manželé držící jejich „pozvání“ kancléřkou Merkelovou za výraz ryzího humanismu se dostali do ráže. Jakožto hostitel jsem se sporu neúčastnil a zkoušel jej tlumit. Pak ale žena rozčileně obvinila přítomné a všechny Čechy vůbec z xenofobie a nelidskosti, k čemuž se přidal její muž tak razantně, že ani půlnoční přípitek nic nezachránil. Odjeli se vzkazem, že už nikdy nepřijdou.

••

Řeč však nebude o migrantech, nýbrž o přátelství. Ve věku, který je označován za biblický, při dobré kondici i vůli pozorovatele lze jako z družice planetu obhlédnout celý život, dost dlouhý, aby dovolil činit závěry neovlivněné náladou či emocemi. Jeho nesporně největším darem se jeví být láska. I tehdy, když měla různá jména, jak umírala a znovu se rodila s jinou podobou, byla v každém stadiu, šťastném i plném strasti, inspirací a pohonem k činům, jaké by se bez ní nikdy ani nedotkly mysli.

Láska má s ničím nesrovnatelnou dynamiku. Umí nečekaně propuknout na pověstný první pohled a stejně v dlouhém přátelském vztahu, který se bez výstrahy v okamžiku změní v milenecký. Ale jak se bleskově rodí provázena štěstím, tak většinou dlouho bolestně umírá. Podobá se to rakovině, která jistý čas bují nepozorovaně; když se projeví, je s ní veden urputný zápas a ten výjimečně končí vyléčením, po němž láska žije dál. V tom všem se jí ze všech citů podobá živelnou silou jen nenávist.

Přátelství, přesněji vztah, který se jím může zvát, se naopak rodí pomalu, třeba i celá léta. Když jedinec na své pozemské cestě opustí bezpečný přístav domova, potkává se s nespočetnými lidmi, kterým kříží ty jejich. Je na něm, aby u jednoho každého člověka rozpoznal, může-li mu ublížit, či prospět, anebo ho jen míjí jako náhodný mimojdoucí, který s ním sice sedí roky v téže třídě či kanceláři, ale vysílací vlny obou se nikdy neprotnou. Když ano, je to živná půda pro vznik pouta, které na rozdíl od lásky nikoho neomezuje a dovede přetrvat i tu nejohnivější.