Z onoho světa XIX.

O tom, jak se vaří polévky v propagandistických kuchyních světa.

Spřátelené divadelní rodině z Hamburku jsme kdysi za pohostinství v jejich vile na Costa del Sol poděkovali údajně klasickou českou „polévkou ze sekery“. Psali si pod název „Beilsuppe“, jak hledáme v obchodě ideální poměr kovové části k topůrku, nástroj důkladně vyvařujeme a začínáme v čisté vodě vařit s pouhou solí. Na dotaz, chtějí-li o málo dražší, ale o moc chutnější verzi, řekli Ano!

Mátli jsme je informacemi o původu stravy, kterou zavedl pro pražskou chudinu král Václav IV., známý i na Západě jako „good king Wenceslas“, a přidávali za stálého míchání i hovoru pepř, muškát, hřebíček, kmín a pak i kostku masoxu. Po dovaření jsme sekeru vyjmuli, omyli, vysušili fénem a věnovali rodině zabalenou do fólie s návodem, že se dá použít znovu.

Už při jídle chtěly obě dcerky vlastní, aby příště tu dobrotu vařily samy. Když rodiče slíbili koupit dvě nové, přiznali jsme se. Žasli, že to neprohlédli. Za dvacet let mi při pražském festivalu hamburská herečka Katja Striebecková řekne, že je to trvalá vzpomínka z dětství, s kterou převezla mnoho přátel a z níž se naučila nesedat tak snadno na lep.

••

Polévky ze sekery vaří i propagandistické kuchyně režimů, a nejen totalitních, kde jsou média s armádou a policií nosnými sloupy moci. Tam ale jejich účinnost oslabuje, že konzumentům stačí věřit v pravý opak tvrzeného a jsou nejblíž pravdě.