Přežil jsem Mengeleho

Onoho léta 1944 ležel Jiří na „ošetřovně“ a nad ním se skláněl doktor Mengele. V ruce držel injekční stříkačku. Něco Jirkovi říkal, usmíval se. „Já německy neuměl, když na mě mluvil, jenom jsem kýval hlavou. Snažil jsem se pokaždé tvářit, že jsem v pořádku, v pohodě, aby mě neposlal někam jinam. Za žádných okolností jsem nechtěl zůstat bez bráchy,“ řekl mi čtyřiaosmdesátiletý Jiří Fišer, který jako osmiletý kluk přežil se svým dvojčetem nechvalně známý vyhlazovací tábor Osvětim i zvrácené pokusy nacistického doktora Mengeleho.

Pak vyprávěl, že si vzpomíná na lehké bodnutí, jak mu Mengele píchl jehlu do ruky. Napřed se nic nedělo, ale pak se začal propadat do temnoty, začala s ním lomcovat zimnice a potom se dostavily vysoké horečky. „Byl jsem úplně vyřízený,“ vybavil si Jiří.

Jeho vzpomínky jsem zaznamenal v knize Mengeleho dvojče A-782, která nedávno vyšla. Co se dělo dál? Mengele mezitím zkoumal, jestli se choroba projevuje u obou dvojčat stejně, jaký je její průběh. Až později Jiřímu a Josefovi došlo, co by se nejspíš stalo, kdyby jeden z nich při takovém experimentu zemřel. Druhé dítě by putovalo do laboratoře, kde by ho usmrtili injekcí chloroformu do srdce. Následovala by pitva obou těl, při níž by Mengele porovnával orgány nemocného chlapce s těmi zdravými.

Mengele chtěl také docílit toho, aby se v Německu rodilo víc modrookých dvojčat. „Stříkal mně a bráchovi do očí nějakou tinkturu, pálilo to jako čert. Dostali jsme do očí dokonce infekci, ale na rozdíl od jiných jsme neoslepli,“ vyprávěl mi Jiří. Jeho zelenošedé oči zůstaly zelenošedé i po Mengeleho „proměně“ na modrou.

Jiří Fišer vyprávěl svůj příběh pětasedmdesát let po osvobození tábora Osvětim v lednu 1945. Lidí, kteří holokaust zažili a mohou o něm vyprávět, přitom povážlivě ubývá. Pamatujte na to.