Cígo mezi dvěma světy

Ačkoli se mu říká Cígo, co vím, tak nikdy nekouřil, ale pro jistotu se ho zeptám. Známe se s Petrem už přes třicet let, přezdívku v pokroucené podobě převzal od táty, rovněž Petra Cikharta, někdejšího československého reprezentanta v překážkovém sprintu, jemuž jeho kamarádi-vrstevníci vždycky říkali Cíge. „Ne, nekouřil. To máme skutečně asi jen kvůli tomu příjmení, třebaže táta vlastně kouřil vždycky a kouří dodnes, jak víš,“ říká mi šestačtyřicetiletý kameraman.

S Petrem (i jeho tátou) jsme se viděli letos 12. března. Jako vždy měl na posezení u piva s přáteli jen jeden večer a už zase spěchal do Los Angeles – kvůli práci. Pandemii koronaviru jsme ještě všichni u stolu zlehčovali. „A potom v letadle hned po dosednutí hlásili, že ten den byl poslední možností do Ameriky přiletět normálně, protože od zítřka už jsou všechny linkové lety mezi Evropou a USA zaraženy,“ vypráví.

V Los Angeles se Petr pár dnů chodil dívat na moře nebo jezdil běhat v rozlehlých lesoparcích nad městem. Když ale zavřeli pláže i parky, bloumal liduprázdnými ulicemi a trochu voyeursky nahlížel lidem do kuchyní a obýváků a představoval si, jak by nasvítil a natočil tu či onu scénu, které se v těch domech před ním zrovna odehrávají. Cígo totiž nikdy neuměl odpočívat a jen tak nic nedělat. A představa, že by sám měl strávit doma přes den byť jen hodinu a dívat se na televizi, aniž by to bylo z pracovních důvodů – ta ho vždycky doháněla k šílenství. Natož teď, když se veškeré práce zastavily.

„Tak jsem se rozhodl, že zas budu studovat. Zaplatil jsem si online kurzy biologie a že si doplním mezery v dějinách umění, a hlavně jsem se konečně přihlásil na scenáristiku, jak jsem si dlouho sliboval. A doma, člověče, jsem si po iks letech pořádně uklidil,“ hlásil mi Cígo ještě z Ameriky po WhatsAppu a požádal mě, abych mu pomohl vybrat gramofon, že strašně dlouho neslyšel muziku, jak se má poslouchat – s kvalitním zvukem, a nikoliv jako kulisu.

„Stejně mi ale hrabe,“ psal po několika dnech. „Práce v nedohlednu, všichni místní kamarádi a známí fuč nebo o nich nevím. Za dva dny přiletím, KLM do Evropy slouží jednou týdně a já od nich náhodou mám nevyužitou zpáteční letenku.“ Tak se stalo, že Petr Cikhart přesně po dvou měsících přistál opět v Ruzyni, prošel testem na covid-19. A my teď můžeme zrekapitulovat jeho příběh coby filmaře-kameramana a vášnivého cestovatele, který sjezdil na sto třicet zemí a nejméně ve stovce z nich pracoval za kamerou.

Od Čečenska po Hollywood