Školy a spánek. Jako štrúdl

Maminka s dcerkou pečou štrúdl. A když je štrúdl připravený do trouby, maminka odkrojí obě špičky. „A proč je, maminko, odkrajuješ?“ ptá se dcera. Maminka neví a pošle ji za babičkou – jenže ani ta neví a odkáže ji na prababičku. Dcera se tedy zeptá prababičky a dozví se: „My jsme tenkrát na vesnici měli moc krátkou troubu a celý štrúdl se nám tam nevešel…“

Takových štrúdlů, kdy něco děláme ze zvyku, aniž bychom reálně věděli proč, je v českém školství spousta. Dobrým příkladem je třeba délka vyučovací hodiny 45 minut. Řekli byste si, že to určitě odpovídá nějakým poznatkům psychologie, pedagogiky či znalostem fungování mozku. Vůbec ne. Pravda zní jako vtip – v 18. století nechala císařovna Marie Terezie lékaře prozkoumat, jak dlouho vydrží malé děti bez močení. A výsledek? Již více než dvě stě let učíme, i na středních školách, v blocích trvajících 45 minut.

Jde ale i o podstatnější věci než délku hodiny. Třeba už 196 let máme prakticky stejnou skladbu předmětů, máme fůru chemie a fyziky, ale málo dnes velmi užitečných předmětů jako psychologie nebo ekonomie.

K podobným zvykům pak patří i začátek vyučování v osm hodin ráno. Nepřekvapivě, ani tohle nestojí na žádném hluboce vědecky zdokumentovaném poznání. Císař František Josef I., rakousko-uherský panovník, byl totiž typický skřivan: vstával už ve čtyři ráno a chodil spát v devět večer.

Takových skřivanů je přitom v populaci asi deset procent, je to dáno geneticky. 20 procent naopak patří k takzvaným sovám a zbylých 70 procent je někde mezi těmito póly, nicméně obvyklý začátek výuky v osm ráno není dobrý ani pro ně. Abychom byli přesní: není dobrý pro dospívající, tedy ty ve věku dvanáct až devatenáct let.