Tehdy vyplula archa

Vzpomínám na začátek června před čtvrt stoletím – byly to hektické dny plné očekávání a zároveň nejistot.

Spolu s architekty Ivanem Plickou a Miroslavem Melenou jsme tři roky budovali divadlo, jaké tady ještě nebylo. Jeho proměnlivý prostor umožňoval arénu, dance space, klasické kukátko stejně jako hudební sál pro stojící diváky. Nové divadlo mělo být místem neobvyklých setkání. A hned to první bylo hodně riskantní. Usmyslel jsem si, že zahajovací představení vytvoří americký hudebník John Cale společně s japonským tanečníkem Minem Tanakou. Oba jsem znal, ale oni dva se nikdy nesetkali. Poprvé až na scéně Archy.

John přijel s přesnou představou toho, co bude hrát, nechtěl improvizovat. Min je mistrem improvizovaného tance. Jak to půjde dohromady? Před nimi do rekonstruovaného divadla žádný umělec nevstoupil, bylo na nich, aby jej zasvětili múzám. Když John Cale udeřil do klávesnice a řekl „Great acoustics, man“, spadl mi kámen ze srdce.

Pátého června večer přišli první diváci. John hrál své nejkrásnější písně a také hudbu, kterou složil jen pro tuto příležitost. Min tančil zpočátku velmi opatrně. Postupem času intenzita vzájemného dialogu tance a hudby rostla. Prostoupila celý sál a všechny smysly těch, kteří do Archy přišli. Když Tanaka pádem z jeviště vstoupil mezi diváky, byli možná někteří v šoku. Min a John dali jasně najevo, že Archa nekompromisně vyplouvá do rozbouřených vod světového umění. Bylo mi jasné, že nás žádná jistota nečeká.

A přesto jsem byl šťastný.