Proč je nemožné dobře vládnout Česku?

Věřím, že následující otázky si jednou nebo spíš víckrát kladl kdekterý přemýšlivý čtenář tohoto magazínu. Proč máme pocit, že naše vlády a jejich političtí představitelé systematicky selhávají? Proč nedělají to, co považujeme za evidentně správné, a hromadí zjevné chyby a omyly? Proč vládnutí v Česku tak často začíná i končí cimrmanovsky, tedy po fázi očekávání následuje téměř vždy fáze zklamání? Proč máme pocit dlouhodobé frustrace z toho, že se země nepohybuje správným směrem, a to ať už zvolíme kohokoli, kdo dostane skutečný mandát vládnout, ne jen lacině z opozičních lavic kibicovat? Proč je pro nás politická elita tak málo důvěryhodná a proč se s každým dalším jejím selháním prohlubuje naše frustrace z ní? Zkrátka: proč nemáme v Česku dobré vlády a proč se tady tak zatraceně špatně vládne? A proč se to s léty nelepší, možná spíš naopak?

Odmysleme si pro chvíli, že Česko je přes veškerou hlubokou nespokojenost velké části elektorátu vyspělá země a patří pohodlně mezi pětinu nejbohatších států světa. K tomu nadále předbíhá ty dříve bohatší, spíš než že by bylo samo předbíháno. Odmysleme si, že v zahraničí je transformace od plánované k tržní ekonomice v Česku a nám podobných zemích střední a východní Evropy považována za fenomenální úspěch, srovnatelný snad jen s poválečným vzestupem zemí východní Asie. Prostě odhlédněme na chvíli od toho, že se často vidíme hůř, než nás vidí okolí. Naše subjektivní naštvanost na domácí politickou scénu je ryzí, autentická a výše zmíněnými objektivními argumenty neotřesitelná. Špatná nálada je i u člověka i u národa problémem sama o sobě, bez dalšího.

Pokud by se dala jednoduše politicky vyjádřit, tak třeba tím, že od porevolučních časů Václava Klause žádný premiér této země nevládl více než jedno volební období, často dokonce mnohem méně. A i Václav Klaus ve svém druhém období po roce 1996 už jen s menšinovou vládou doklopýtal k brzkým předčasným volbám. To i v notoricky politicky nestabilní Itálii, která od druhé světové války měnila vládu či premiéra průměrně každý rok, třeba tak bizarní politik jako Silvio Berlusconi dostal od voličů šanci vládnout hned třikrát. Věříme svým elitám ještě méně než Italové, zdá se.

Kde je tedy problém? Že by na straně samotné vládnoucí politické třídy? Že by to systematicky byly lidské bytosti horší než držitelé moci jinde? Je mi líto, málo přesvědčivé, byť níže to přece jen budu relativizovat. Ale klasická selhání, prohřešky, nekompetence a zavrženíhodné činy, jako je korupce či zneužití funkce, které nejsou k přehlédnutí, se evidentně dějí i v zemích, u nichž máme zakořeněný pocit, že to „tam dělají lépe“.

Zkusím nabídnout jinou odpověď. Co když je tak trochu potíž na straně nás, voličů? Co když nespokojenost s vládnutím nevězí výlučně nebo ani většinově na straně politické nabídky, tedy politických stran a jejich představitelů, ale na straně politické poptávky, tedy nás, kdo házíme lístky do volební urny?