Vražedný koktejl

Odpověď na otázku „Co je největším problémem naší doby a současné společnosti?“ by se dala medicínsky popsat termínem „osobní a rodinná anamnéza“, bohužel však neobsahující „diagnózu“ a hlavně ne „terapii“. Navíc, jako každá „anamnéza“, se bude pochopitelně lišit od člověka k člověku. Pokusím se tedy ke své „anamnéze“ navíc stanovit diagnózu a navrhnout též (minimálně pro sebe) terapii.

Pokud tedy mám vyjádřit to, nad čím již drahnou dobu přemýšlím a co mne znepokojuje, pak to nejsou jednotlivé současné jevy, trendy nebo konkrétní problémy, ale jejich vražedná kombinace. Proplétají se, někdy se sčítají, jindy násobí a dohromady pak vytvářejí smrtící koktejl pro euroatlantickou civilizaci, jakou jsme doposud znali, pro způsob života, který jsme po zbavení se totality chtěli většinově žít.

Historicky by to samo o sobě nebylo nic mimořádného, neboť civilizace vznikají, rozvíjejí se a zanikají. Bohužel však vesměs násilně a s drastickými dopady na životy lidí a doposud nic nenasvědčuje tomu, že tentokrát by tomu mělo být jinak.

Těmito jevy jsou:

1. Relativizace veškerých dosavadních hodnot euroatlantické civilizace, potažmo antagonizace a atomizace společnosti.

V tomto případě se můžeme dohadovat, zda jde o věc vyplývající z vývoje naší civilizace, či zda jde o ovlivňování zvnějšku, což ovšem nic nemění na skutečnosti, že se tak zřetelně děje a že v každodenním „střetu civilizací“ prohráváme.

Kdybych byl totiž stratégem majícím za úkol postupně zničit naši civilizaci, postupoval bych podle osvědčeného následujícího scénáře.

a) Využít jednotlivců a skupin, kteří jsou z různých důvodů nespokojeni se současným řádem a kteří se zákonitě vyskytují v každé civilizaci, podchytit je, podporovat a vytvářet jim s pomocí „užitečných idiotů“ co největší mediální prostor.

b) Zesměšňovat náboženství a víru, tvořící jeden ze základů civilizace, a postupně je nahrazovat novým náboženstvím – například Zeleným údělem. Výhodou toho, že se z jednoho z možných názorů učiní nové náboženství, je to, že se o něm nesmí – jako o každé jiné víře – pochybovat, aniž by byl takový pochybovač označen za heretika se všemi z toho plynoucími důsledky.

c) Likvidovat tradice a postupně erodovat a přepisovat společnou historii, tedy vše, co též tvoří jeden z pilířů naší civilizace. Vytváření seznamů „nevhodných“ knih či filmů, obrazoborectví a ostrakizování a cenzura „nevhodných“ názorů jsou historicky mnohokrát vyzkoušenými nástroji.

d) Ve vzdělávací soustavě postupně snižovat nároky k dosažení určitého stupně vzdělání. Nastolit postupný odklon od exaktních věd – matematiky, fyziky či chemie – k různým ne-užitečným pseudooborům, nevytvářejícím žádné hodnoty. Ruku v ruce s tím ovšem neustále klást důraz na význam „rétorických schopností“, jak se vznešeně nazývá schopnost namísto vykonané práce s konkrétními výsledky vše „okecat“.

e) Zvláštní důraz klást na univerzity, které bývají přirozeným prostředím „pokrokové“ levice, včetně té radikální, a zde indoktrinovat mladou generaci postoji a názory, které ve svých důsledcích vedou ke společenskému kolapsu. Důraz klást na obory, jejichž absolventi budou s vysokou pravděpodobností závislí na státních platech, dotacích či grantech, tedy ne zcela svobodní ve svém konání a rozhodování. Zároveň v absolventech posilovat „intelektuální snobismus“, tedy přesvědčení o vlastní nadřazenosti nad „zaostalým venkovem“, což opět vede k antagonizaci společnosti. Sartrovským „člověk je zodpovědný za celé lidstvo“ jim vštěpovat odpor k národu a vlasti, vedoucí postupně k ideji, že „svět patří všem“, a všichni mají tedy právo rozhodnout se, kde budou žít – se všemi důsledky, které to má a bude mít. Přesvědčovat je o tom, že rozdělení politiky na pravici a levici ztratilo opodstatnění a vláda by postupně měla přejít do rukou „expertů“, přičemž ovšem fakticky přejde do rukou poslušných entertainerů odpovědných jen těm, kdo je dosadili do lukrativních funkcí. Takto indoktrinovaná generace intelektuálů pak odvede ve společnosti veškerou „špinavou“ práci, jak opět dokládá historie.

f) Společenský život založený na sousedských a stavovských zvyklostech a přirozenou mezigenerační solidaritu postupně nahradit umělými sociálními úřady, orgány a samozvanými skupinami a přirozené kontakty současně nahrazovat sociálními sítěmi, což ve svých důsledcích vede k neschopnosti se domluvit nejen v rámci celé společnosti, ale ani obce či rodiny a poklidné hledání a nalézání kompromisů je nahrazeno nenávistnými soudními spory, často o maličkosti.

g) V mocenské struktuře postupně nahrazovat volené orgány nevolenými, odpovědnými jen těm, kdo je jmenují, a nikoliv voličům, tedy orgány zcela poslušnými, a je lhostejno, zda se nazývají výbory, komise, poradní sbory, neziskové organizace a tak dále. Ty se pak postarají o to, aby reálnou moc ve státě převzali jejich chlebodárci.

Také média a sociální sítě bohužel patří mezi nevolené orgány, mající přitom ohromnou moc, pasovaly se do „správce názorů“, ačkoliv slouží jen těm, na kterých jsou finančně závislé, neboť ani hypotéky novinářů nepočkají. Kdokoliv by se pak snažil narušit ustálený pořádek, je ihned napaden, že usiluje o to, zbavit média „nezávislosti“.

Média a sociální sítě jsou též velice vhodným prostředkem ke zveličení jakéholiv okrajového či nedůležitého jevu, který takto zveličen ovšem způsobí antagonizaci společnosti. Stejně tak lze využít uměle vytvářené „veřejné figury“ z lidí, u kterých je předem zřejmé, že vybudí ve společnosti rozporné, protichůdné reakce – z aktivistických homosexuálů, feministek, feťáků či kriminálníků zneužívajících barvu své pleti.

h) Postupně erodovat vymáhání práva a postupovat od omlouvání a mediální adorace kriminálníků k atakům na policii a k nevíře v právní stát.

Využívat toho, že zde postupně vznikl právní systém, který je džunglí zákonů, paragrafů, vyhlášek, nařízení, zákazů a příkazů, systém, ve kterém se obtížně vyznají i profesionálové. Tento systém pak „vylepšovat“ zaplevelováním dalšími a dalšími právními normami.

i) Zatahovat vojenskou sílu do akcí, které již z podstaty štěpí společnost a vedou ve svých důsledcích k neochotě se bránit a k pacifismu.

j) Narušovat přirozené vztahy mezi zaměstnanci a zaměstnavateli státními zásahy do vzájemných kompromisů a přispívat tak k jejich antagonizaci.

k) Všemi prostředky vnucovat lidem lež, že všichni lidé jsou si rovni, ač tomu tak nikdy nebylo a není, a vytvářet tak tlak na to, aby se lenochům a hlupákům jejich lenost a hloupost kompenzovaly z výsledku práce podnikavých, pracovitých a vzdělaných lidí, což ve svých důsledcích vede jednak k jejich závislosti na státu a zároveň to přispívá k dalšímu rozpolcení společnosti.

2. Odtržení práv od povinností, potažmo rozpouštění osobní odpovědnosti v kolektivní neodpovědnosti.

Toto odtržení práv od povinností generuje spoustu zdánlivě nesouvisejících negativních jevů: narůstající množství úředníků všeho druhu, kteří se zabývají čím dál tím podružnějšími zbytečnostmi, sloužícími jen k tomu, aby jim „kryly záda“ a zbavovaly konkrétní činitele odpovědnosti, a zbytněním vyhlášek, nařízení, předpisů, příkazů a zákazů, opět sloužících témuž. Z toho plyne přebujení právníků a soudních sporů, které opět antagonizují společnost.

V ekonomice vzniká podivuhodná změť různých společností a korporací, u nichž je odpovědná osoba nedohledatelná a v politice je nahrazena osobní odpovědnost odpovědností kolektivní nebo politickou, tedy naopak neodpovědností.

Zestátněním něčeho tak ryze privátního, jako je zdraví člověka, vzniká ohromný prostor pro nezodpovědné, zdraví škodlivé chování čím dál tím většího počtu lidí, kteří se navíc stávají čím dál více závislí na státním přerozdělování. Stát či různé vlivové a podnikatelské subjekty tak mohou za této konstelace mnohem lépe vy–užívat přirozeného strachu lidí k prosazení svých často skrytých ekonomických a politických cílů. K tomu též přispívá sílící vytěsňování smrti coby přirozené součásti života ze společenského vědomí.

Se špičkou ledovce všech těchto jevů se ostatně setkáváme dnes a denně.

Toto vše vede (nikoliv kontinuálně, ale ve skocích) k nárůstu byrokracie, k závislosti čím dál tím většího počtu lidí na státním přerozdělování, ke ztrátě efektivity řízení státu, vedoucí až ke ztrátě funkčnosti, k antagonizaci společnosti a ke vzrůstající nespokojenosti občanů. Ti pak mají v takové situaci tendenci hledat „spasitele“ (vládu silné ruky, vůdce, neboli lídra), který by jako mávnutím kouzelného proutku vše opět uvedl do kýženého blaženého stavu, čímž vytvářejí prostor pro populisty všeho druhu, neboť jsou ochotni jim nekriticky naslouchat. Jejich naděje jsou však opakovaně zklamávány, což opět vede k ještě větší únavě z politiky, k frustraci a nespokojenosti. Cesta od demoralizace přes destabilizaci ke kolapsu je volná…

3. Technologie, které stále více a více přestávají být hodným sluhou a stávají se zlým pánem.

Toto nebezpečí je o to větší, že drtivá část mladé generace jednak na vlastní kůži nezažila nesvobodu a její nenápadné, plíživé počátky, nezažila postupný vliv celkové atmosféry zákazů, příkazů a „jediných správných“ postojů na myšlení člověka, vliv atmosféry, která vede k autocenzurnímu názoru, že to, co není dovoleno, je prostě zakázáno.

Jinak řečeno, mladá generace je mnohem ochotnější vyměnit svoji svobodu za technicky skvěle vybavenou klec, jejíž pozlátko může ovšem velice rychle opadat.

Civilizace a věda nám doposud nabízely hlavně usnadnění života a pohodlí, osvobozovaly nás od dřiny a prodlužovaly náš aktivní život, a tak na zlo, které též způsobovaly, velice rychle zapomínáme. Dnešní vývoj se však viditelně začíná ubírat směrem, kdy vedle služby jednotlivcům slouží čím dál tím více k dohledu nad nimi; dostává se do bodu, kdy se z dobrého sluhy v rukou jednotlivce stává zlý pán v rukou státu a velkých korporací.

Ostatně, již Albert Speer, jeden z obžalovaných nacistů, pronesl při norimberském procesu následující slova: „Naše diktatura se podstatně lišila od všech předchůdců v historii tím, že dokonalým způsobem používala všech technických prostředků. Jen tak se jí podařilo zbavit 80 milionů lidí schopnosti nezávisle myslet.“ A bylo to gestapo, které dodávalo: „Nemáte-li co skrývat, nemusíte se bát.“

Prvním velkým cílem, troufám si tvrdit, bude fyzické oběživo a jeho nahrazení virtuálními penězi, což umožní nebývalou kontrolu pohybu a životního stylu každého jednotlivce.

Naše společnost se velmi rychle proměňuje ze společnosti „znalostní“ na společnost „informační“, v níž namísto pochopení a porozumění problémům nastává čím dál tím větší zahlcení netříděnými (a často nepravdivými a lživými) informacemi bez schopnosti ty důležité rozpoznat a hlavně jim porozumět.

Spousta lidí, a to zvláště mladých, si to neuvědomuje a s potěšením tento trend podporuje v domnění, že jim to nebývale zjednodušuje a zpříjemňuje život, aniž si klade otázku, jakou cenu za ztrátu svobody v konečném zúčtování zaplatí. V době, kdy již bude pozdě bránit se tomu, že jim vlády a nadnárodní korporace začnou zakazovat říkat, psát a málem i myslet jinak než „vhodně“, a budou je sankcionovat za „nevhodné“ chování či jednání, jak se již dnes zřetelně začíná dít.

Diagnóza

Euroatlantická civilizace se blíží ke svému kolapsu a je lhostejno, zda jeho spouštěčem bude vnitřní, či vnější impulz, ale nejspíše kombinace obojího. Historie nás ovšem též učí, že nikdy nelze přesně určit, kdy kolaps nastane, ovšem počítat s ním a být na něj dle možností připraveni se vždy vyplatí.

Terapie

Pokud jedinec či malá skupina stojí momentálnímu pohybu dějinného kyvadla v cestě, jsou nemilosrdně smeteni. Spojeným úsilím je možné jeho pohyb po určitou dobu brzdit, nikoliv však zastavit. Jedinou historicky efektivní obranou je vytváření „ostrůvků pozitivní deviace“, ve kterých platí jiné ideje, jiné zásady, jiné hodnoty, jiná kultura a jiný způsob života a které spolu komunikují, ovlivňují se, rozšiřují se, pomáhají si a které se v historicky vhodném okamžiku, kdy se pohyb kyvadla zákonitě vrací zpět, spojí v silný společenský a politický proud.

Autor (*1944) je publicista, překladatel, politický komentátor a bývalý politik. Kritik socialismu a levice. Po listopadu 1989 jeden z představitelů Občanského fóra, posléze spoluzakladatel Občanské demokratické strany, v níž dvakrát zastával funkci místopředsedy. Byl také místopředsedou poslední federální československé vlády. Přeložil například Edgara Allana Poea nebo Shakespearovy Sonety. Své glosy píše na webu Viditelný Macek. Vystudoval stomatologii.