Miloš Jakeš fandí cédéčkům a další historky z Loděnice

Jméno GZ Media znají většinou jen hudební fajnšmekři a odborníci na polygrafii. A to ještě mnohem více v cizině než v Česku, protože většinu své produkce firma vyváží do celého světa. O jaký podnik jde, možná pamětníkům docvakne, když se řekne Loděnice, respektive lisovny Loděnice.

Za sedmdesát let vyrobila tato továrna přes 600 milionů gramofonových desek, k tomu 1,7 miliardy CD a DVD a přes 3 miliardy polygrafických výrobků – od plakátů přes obaly na alkohol až po luxusní krabičky na telefony, kosmetiku nebo módní doplňky.

Štáb National Geographic natočil o společnosti GZ Media před pár lety jeden z dílů seriálu Secrets of the Super Factories (Tajemství super továren), kam zařadil jen nejznámější světové značky. V češtině aktuálně vychází první kniha, která podrobně celou historii české firmy mapuje.

1.

Příběh samotné továrny v Loděnici u Berouna je podstatně starší než zdejší výroba desek. Pro své podnikatelské aktivity si areál vyhlédli na konci 60. let 19. století majitelé obchodní společnosti Josef Sobotka & Comp. Pražský židovský obchodník a budoucí zemský politik Josef Sobotka a jeho o mnoho let mladší bratr Friedrich koupili v květnu roku 1866 vyhořelou přádelnu bavlny. Poškozenou budovu nechali opravit a předělat na provoz mechanické tkalcovny. Původní výrobu bavlněné příze přenesli zhruba o pět set metrů severněji, výměr k výstavbě nové přádelny vydalo Okresní hejtmanství v Hořovicích v roce 1881. Dominantou Loděnice a okolí se stala nová čtyřpodlažní budova z cihlového zdiva s rovnou střechou a malou věžičkou. Interiéry tvořily výrobní sály rozdělené litinovými sloupy, které jsou součástí fabriky dodnes.

2.

Až do přejmenování na GZ Digital Media, k němuž došlo na přelomu tisíciletí, se továrna jmenovala Gramofonové závody – původně šlo totiž o více výroben. Jednotný národní podnik, který je pod sebou soustředil, vznikl v roce 1946. Jeho sídlem se staly kanceláře bývalé společnosti Ultraphon v Praze v Klimentské ulici čp. 36. Až do převzetí moci komunistickou stranou v únoru 1948 se pro Gramofonové závody nedařilo získat vyhovující prostory. Nakonec ministerstvo průmyslu v březnu 1948 rozhodlo o přidělení bývalé přádelny v Loděnici u Berouna, kterou bylo nejdříve potřeba uzpůsobit pro výrobu. Výběr Loděnice ovlivnila i blízkost Prahy, kde sídlila nahrávací studia. Záznamy na voskových kotoučích podléhaly tepelným změnám, otřesům a poškození prachem, převoz na vzdálenost větší než třicet kilometrů byl tudíž považován za lehkovážný.

3.