Povídka: Hladový host

Výtah hotelu InterContinental ho vynesl do devátého patra, do prostoru restaurace Zlatá Praha. Už tam léta nebyl a překvapilo ho, že od stolu u okna nemá výhled na Pražský hrad, jenom na staroměstské střechy a věže Týnského chrámu. Asi si to špatně pamatoval. Kdysi gastronomický vrchol, dnes jedna z lepších pražských restaurací s tvůrčím šéfkuchařem, jak se dočetl v recenzi v časopise Euro. Podniků této úrovně měl vytipovaných deset. InterContinental zvítězil z důvodů čistě sentimentálních. Když konec, tak tady. Přece jen se narodil v roce ’68, když shořelo pražské jaro, přijely spřátelené armády a odvážný hotel navržený v brutalistním stylu se teprve začal budovat; otevřel se o šest let později, za vrcholné normalizace, kdy si na jeho nepražské tvary obyvatelé Prahy už dávno zvykli.

Tohle všechno host věděl, práce v korporátní sféře nutně neznamená, že jste nevzdělaný arogantní blb, přestože na jeho mladší parťáky to až na výjimky sedlo. V pozici se udržel, aspoň zatím. Jeho šéf byl sice ročník sedmdesát pět a ten nad ním osmdesát tři, ale ani on nestagnoval a během let postupoval, i když pomalu. Věděl, že kdyby ho teď, kolem padesátky vyhodili, odstupné mu to vynahradí, ovšem do důchodu má ještě daleko.

Uvažovat o takových věcech v poslední den života je hloupost. Rychle ty myšlenky zahnal a předal šatnářce kabát. Poté se vrchním číšníkem nechal uvést ke stolu a vyhlédl z okna. Z té výšky se mu zatočila hlava. Tři tablety periactinu na prázdný žaludek nutně udělají své.

„Můžu nabídnout nějakou vodu?“ zeptal se vrchní. „Aperitiv? Nebo chcete počkat, až přijde druhá osoba?“

Druhá osoba, pousmál se host. Už tu mají zmáknutý i gender a politickou korektnost. Ten vrchní je asi nějaký retromodel: moderní, ale ze staré školy.