Bez obav, soudruhu, něco jsme se nastříleli

Končily první poválečné žně i letní prázdniny a za pár hodin začínal školní rok. Mezi lidmi se mísila euforie z nových začátků s odhodláním budovat na troskách starého nový, bezpečnější svět. Jenže to by se nesměla v Kobylím dole u Ledče nad Sázavou konat ta zpropadená slavnost, která dopadla na celý kraj jak temná deka…

V bílé košili a klobouku

Nedělní dopoledne 2. září 1945. Včera pršelo, dnes se nad dráty vysokého napětí klene modré nebe. Z dálky je slyšet dechová kapela a její břinkavý zvuk se postupně blíží. Do údolí mezi městečkem Zahrádka a vesnicí Kožlí na Vysočině, kterému se říká Kobylí důl (kdysi se tam plavili koně), směřují ze všech stran špalíry lidí. Stovky; nakonec jich bude několik tisíc. Ve svátečních šatech, uniformách, krojích, v šátcích a kloboucích. Přijíždějí na nákladních autech, motorkách, na kolech.

V údolí, které přetíná silnice, v prudkém svahu na místě bývalého lomu a přímo nad kamenným mostkem, bude slavnostně odhalena pamětní deska třem protinacistickým odbojářům, kteří zde padli před sedmi měsíci po přestřelce s gestapem a protektorátními četníky.

Pod desku bude ve zvláštní schráně uložen popel odbojářů, který se podařilo uchovat pracovníkům krematoria v Českých Budějovicích. Dorazí vdovy a příbuzní po zastřelených (také dvě řeholnice – sestry odbojáře Karla Pulce) i jejich přátelé, oddíl skautů, delegace z Prahy, z okresního národního výboru, lidé ze širokého okolí.

Má to ovšem jednu chybu – nejsou zajištěna bezpečnostní opatření, chybí souhra organizátorů i zdravotní služba.

Rozličné cesty do údolí