Ta bolševická hajtra dokopává

Sobotní odpoledne 25. listopadu 1989. Studentská delegace míří do Bratislavy na důležité česko-slovenské jednání. V autobuse sedíme vzadu, Mirda Dočkal do uličky, já u okénka. Už jsme zjistili, že to byla pro rozdělování funkcí zásadní chyba – ze zadních pozic se vůbec nedostáváme ke slovu. Ještě než vyjedeme z města, v autobuse propukají první hádky. Kdo bude pokladníkem společných studentských peněz a kdo mluvčím delegace. Dva strojaři na předních sedadlech štěkají na ekonomy, že jich je víc a jsou důležitější. V čem? V národním hospodářství. Nakonec se autobusového mikrofonu ujímá na ježka ostříhaný student práv: „Považuji se za tahouna a dobrého stratéga, musíme to vzít za jeden provaz, konec rozepří, nemáte-li nic proti, budu mluvčím. Za svého zástupce jmenuji tady kolegu z FAMU.“ S Mirdou nechápavě zíráme na to samovolné rozdělování. Mirda vypráví přes uličku sedící drobné gymnastce, studentce Fakulty tělesné výchovy a sportu, o svém filozofickém traktátu Hnutí za zelené medvědy. Dívá se na něj se zděšením.

Sedmnáctého

Pátek 17. listopadu byl od rána podivně unaveným dnem. V poledne jsem městským autobusem vyjel za Prahu, abych u průhonické benzinky stopoval. Nebylo to klasické stopování, spíš vlezlé vyptávání se řidičů, kteří zastavili na odpočívadle, jestli mě mohou vzít na Moravu. Obcházel jsem chlapy, kteří zasunovali trubice do nádrží, a vnucoval se jim do auta, když tu u vedlejšího stojanu zastavil páter Jaroslav, mladý kněz z Vysočiny, kterého jsem znal z jeho protisocialistických a plamenných kázání, po nichž rozdával exilové knihy. U benzinky na mě pokynul a zavolal: „Kam jedeš? Nepotřebuješ něco?“ Překřikuji projíždějící kamion: „Potřeboval bych hodit na 120. kilometr!“ – „Tam až nejedu,“ odpověděl pohotově, „sjíždím na padesátým, tak se drž, bude to dneska vřít.“ Bude to vřít. Co tím myslí? Než jsem se stačil znovu zeptat, viděl jsem, jak zalézá do auta a odjíždí.

Dnes už si nepamatuji, komu jsem se tenkrát vnutil do auta, ale vím, že jsem byl poměrně rychle ve Velkém Meziříčí a klepal na přízemní okno domku stojícího naproti synagoze, tehdy sběrně starého papíru, ve kterém bydleli moji prarodiče. Večer jsme v kuchyni zapnuli černobílý televizor ve chvíli začátku zpráv. Hlasatel svým koženým, upjatým hlasem promluvil: „Je pátek 17. listopadu 1989, vítejte při sledování televizních zpráv.“ V té břečce banálních informací proběhl krátký šot z Národní třídy o zásahu proti „živlům“. Děda procedil: „Ta bolševická hajtra kope a kope jako pominutá, jdou proti Bohu, a to se jim vymstí. Vymstí!“ Zahrozil pěstí ke stropu. Vzpomněl jsem si na knězova slova. Bude to vřít. V noci jsem bloumal prázdným městem, dumal jsem, kdo z kamarádů na Národní asi byl, a když jsem se vrátil do domu, slyšel jsem, jak děd s babičkou poslouchají Hlas Ameriky. Tlumeně, jako za války. Druhý den děda pronesl na dvorku: „Zabili v Praze studenta, nic nového, komouši jsou vrahové, tohle jim už neprojde.“

Dějiny nejsou dojná kráva

Když jsem se v pondělí 20. listopadu ráno vrátil do Prahy, udivilo mě, že tramvaj u domu s ohromným nápisem „SSM záštita strany“ mi nezavřela před nosem, ale na sprintujícího počkala. Poloprázdný vagon byl plný pochmurné nálady. Národní třídou, kde na obrubníku svítil trs svíček, tramvaj pietně zpomalila. Bágl jsem hodil na kolej Hvězda, ve které nikdo nebyl, a běžel do školy na Smetanovo nábřeží, do dnešní fakulty sociálních věd. První srocení na školním dvoře. Někdo přiběhne, že tanky už stojí na Letné. Marek Najbrt má v kapse dlažební kostku.

Za pár dní následuje vyhlášení stávky, to už spíme ve třídách a po chodbách. Se zarostlým a neholeným Mirdou si sestavíme pohodlné dvojlůžko z polstrovaných židlí z děkanovy kanceláře. Nevím, proč nám Marek Wollner s Alešem Kadlčákem říkají „manžílci“.