Jakešovo balábile

Píše se červenec 1989. Je mi právě devatenáct, absolvoval jsem první ročník žurnalistiky, v Praze bydlím na studentských kolejích na Hvězdě.

Alfonz, můj černošský spolubydlící, který má nad postelí na poličce busty Lenina, Castra a figurku Pinocchia a miluje kypré dívky, naštěstí na pár měsíců odjel kamsi do Sovětského svazu, a tak mám pokoj pro sebe. Z okna se dívám na zpustlý Břevnovský klášter, tedy bývalý benediktinský klášter, ve kterém se nachází střežený archiv ministerstva vnitra. Kostel sv. Markéty však slouží věřícím a působí v něm farář Alois Kánský, který se za půl roku stane šéfredaktorem Katolických novin, aby se nedlouho poté přiznal ke své spolupráci se Státní bezpečností.

Teď však vídám tohoto silného kuřáka v černé klerice s poďobaným, podivně narudlým obličejem nervně postávat před klášterní bránou a kouřit jednu cigaretu od druhé. Možná že se zrovna chystá podat zprávu svému řídícímu důstojníkovi a v mysli si formuluje podobu hlášení. Před třemi roky zde sloužil zádušní mši za básnického nobelistu a chartistu Jaroslava Seiferta a nad básníkovou rakví se v ten lednový den zatřepotal jako duch živý motýl, navzdory zimě i zaprodanému knězi.

Z okna vidíme přímo na břevnovský hřbitov a na bílou náhrobní kamennou stélu se jménem Jan Patočka. Teprve o pár měsíců později se dozvím, jak tento statečný a evropsky proslulý filozof zemřel a jaká ponižující opatření provázela jeho pohřeb. Plochodrážní motorky ze sousedního areálu řvaly tehdy stejně jako dnes.

Soudruh Kaštánek a perestrojka

Podél zdi břevnovského hřbitova scházím na tramvaj a jedu do centra, na Václavák. Jsem totiž přidělen na měsíční novinářskou praxi do redakce Zemědělských novin, kde se mám hlásit u soudruha Oldřicha Kaštánka, redaktora před důchodem, který tam vede domácí stránku. Netuším, proč jsem vyslán na praxi právě do Zemědělek, a nikoli třeba do Večerní Prahy. Patrně že pocházím z venkova, a mám mít tedy vztah k půdě.