Pionýři, pionýři, udavačské děti

Chladné dopoledne 11. května 1956. Městečko Zahrádka na Vysočině. Na svažité a v té chvíli vylidněné náměstí s řadou lip a kašnou přijíždějí dvě auta a zastavují u budovy místního národního výboru. Sedm příslušníků tajné policie komunistického režimu, oficiálně zvané Státní bezpečnost, z Jihlavy s náčelníkem skupiny poručíkem Vetyškou nejdříve navštíví předsedu MNV Pipka a tajemníka Těšínského a s nimi – ještě za doprovodu církevního tajemníka Jiráčka a náčelníka okresní VB Hasmana – vtrhnou do blízké budovy fary. V té chvíli se tam na odpolední vyučování v místní škole připravuje jednatřicetiletý kněz Josef Němec. Úsečně mu oznámí, že je zatčen a že mají povolení k domovní prohlídce. Slídí po celé faře. Hledají zbraně, vysílačku a letáky. Kněz se jejich počínání klidně usmívá. Krámují v šuplatech i skříních. Z knihovny vytahují knížky, prolistují je a štítivě odhazují na podlahu.

Bojácný církevní tajemník Jiráček domlouvá v kuchyni knězi: „Vidíte, měl jste se chovat loajálně k našemu lidově demokratickému zřízení a nemuselo to takhle dopadnout. Radil jsem vám, abyste se mírnil… a vy takhle, po jezuitsku!“ Němec, který už má za sebou drsnou zkušenost z komunistického vězení, si nenechá nic líbit a k Jiráčkovi pronese: „To je pěkná věc, když se mnou takhle zacházíte, na jednoho je vás jak vos. Vypadá to, že mě chcete nechat odvést do koncentráku. Takhle zatýkali za války mého otce…“

Estébák Vetyška v tu chvíli praští ve vedlejší kanceláři prudce knihou o stůl a křikne otevřenými dveřmi: „Sklapni, flanďáku, nebo dopadneš jak ten z Číhoště! U nás žádné koncentráky ani gestapo nemáme!“ Němec mu pohotově odvětí: „Od svého spoluvězně ve věznici na Borech, který byl zavřený i za Němců, jsem slyšel, že by se raději vrátil do nacistického koncentráku, než aby byl v naší věznici… Děláte z nevinných lidí otroky. To je špatná politika, na kterou národ doplatí…“ V té chvíli k němu Vetyška přiskočí, chytí ho pod krkem a prudce s ním smýkne: „Říkám ti, drž hubu, nikdo se tě na nic neptá.“ Zmatená farní hospodyně Emilie Beznosková se pokusí napětí zmírnit tím, že přítomným soudruhům nabízí smažená vajíčka a mešní víno. Vetyška později do hlášení napíše: „Orgánové si žádné pokrmi nevzali. Farář se choval drze.“

Copak nemáte svědomí?

Prohlídka fary trvá několik hodin a estébáci zabaví krabici písemností (korespondenci, církevní brožurku, vojenskou knížku, církevní oběžníky, kapesní zápisník, dopis z Itálie, letáky Svobodné Evropy, pastýřský list). „Tak čest, soudruzi, čest a děkujeme za součinnost…“ loučí se s příslušníky StB v chodbě na faře trojice místních soudruhů. Sklopí oči, když kolem nich prochází zatčený kněz v poutech. Páter Němec k soudruhu Těšínskému, který se svým synem tohle zatčení způsobil, stačí pronést: „Pane tajemníku, křivě jste mě obvinili, ale vzpomeňte si na to, že jste také byl katolíkem. A vy, Pipku, copak nemáte svědomí?“

Němec je vsazen do auta a odvážen do jihlavské věznice. Jenže autu po několika stovkách metrů začne vynechávat motor a nakonec úplně zastaví v kopci, ze kterého je rozhled po celém kraji, v němž jako vykřičník ční věž zahrádeckého kostela. Řidič otevře kapotu a zaboří ruce do motoru. Ostatní estébáci kouří a hlídají zatčeného. Ten si po chvíli dodá kuráž a pronese jako biblický prorok: „Tohle je znamení, že jsem nespravedlivě nařčen a že mě nemáte odvážet. Bůh všechno vidí, i to, že jsem nevinně zadržený. Z toho se budete jednou zodpovídat…“ Jeden z estébáků se neovládne a plivne knězi do tváře.

Pionýre, bonzovat připraven!