A nechtěl byste o mně napsat knížku?!
8. května 2016
Reportér 05/2016 · Číslo 21Dům pro seniory v malém jihočeském městě. Na chodbě kolem vodotrysku se s pomocí chodítek šourá skupinka starých žen doprovázená sestrami. Šustění bot o podlahu zní celým domem. V prvním patře, v malém pokoji s oknem do ulice, sedí v křesle vrásčitá žena, které bude za pár měsíců devadesát devět let. Oslovuji ji „madam“ a vyptávám se na minulost. Ona pomalu vypráví, někdy ochotně, jindy od sebe vzpomínky odhání jak havěť. Dnes se mě před odchodem zničehonic zeptá: „A nechtěl byste o mně napsat knížku?“ Než se odhodlám k odpovědi, těžce se nakloní k nočnímu stolku a podá mi papír. „Tady jsem něco nadiktovala sestřičce. Mohlo by to být na začátku té knížky…“ Když vyjdu z pokoje, hned na chodbě se na zápis podívám a čtu: „Zdá se mi, že těžkosti člověka zocelují i scelují, vybrušují charakter. A proto jsou důležité i ty těžké hodiny v životě. Kazit a ničit se dá velmi rychle, ale spravovat a vracet na dobrou cestu, to trvá léta. Od dětství jsem se od maminky učila, že vše dobré, co uděláte, ze světa nemizí a jako dobro se vám vrací.“
Píše se rok 2012. Ona žena, Josefina Napravilová, se nakonec dožije stovky a zemře krátce poté.
Praha, srpen 1945. Šéf repatriačního odboru ministerstva ochrany práce a sociální péče Ján Bečko se obrací na pětatřicetiletou Josefinou Napravilovou, která v té době pomáhá s převozy a návraty českých občanů zavlečených do různých koutů Evropy: „Potřebovali bychom někoho, kdo by nám v Mnichově pomohl s repatriací, a hlavně kdo by nám z Německa přivezl zavlečené české děti.“ Dlouho neváhá. Její manžel, bankéř, je v té době plně zaměstnán ve Vídni, vlastní děti nemají, a tak není důvod, aby seděla sama se založenýma rukama v rozlehlém pražském bytě.
Josefina Napravilová tak začne pracovat v rámci české vojenské konzulární mise v Mnichově, kterou vede kapitán Horný. Její uniformou je zelený myslivecký mundúr. Na hlavě lodička, zpod které jí stékají vlny světlých hustých vlasů. Plynně hovoří německy, francouzsky a anglicky, umí budovat kartotéku, jednat s vojáky i úředníky, pohybovat se ve válkou zničeném Bavorsku. K její diplomatické výbavě patří noblesa, organizační talent a systematičnost. Začne pomáhat těm, kteří přežili koncentrák nebo totální nasazení a teď zůstali trčet v Německu a nemohou se rychle dostat domů. Jejím hlavním úkolem však zůstává vyhledávání českých dětí. Členové týmu kapitána Horného z dosavadní zkušenosti vědí, že zavlečené české děti se dostávaly do německých škol. A tak při pátrání využijí německého systému „Kinderlandverschickung“. Totiž – když Němci v zimě 1945 evakuovali obyvatelstvo před frontou, celé školy i s učiteli posílali do bezpečnějších oblastí, tedy do Bavorska a Rakouska, a v tamějších městečkách pak děti chodily do místních škol.
Josefina nejprve jede spolu se dvěma lidickými ženami a inspektorem Ondráčkem pátrat do Polska. Krakov, Lodž, Poznaň, Osvětim. Žádné české děti nenajdou. Hovoří s Poláky. Nikdo nic neví. Všude strach z Rusů. Špína, pustota, hlad. Spí u stolu nebo na lavici, přikrytá kabátem. Vidí, jak Němci tuto zem zmordovali, a teď ji pro změnu okupují Rusové. Německo se jí proti tomu jeví jako podupaná zahrada. Když se zdá, že Polsko je zcela slepá stopa, přichází důležitá informace. Dozvídají se o organizaci SS s názvem Lebensborn, což byl německý ústav v Mnichově, kde se všechny děti určené k převýchově registrovaly, dostávaly nové jméno a nové křestní listy. Mezitím se Josefina doslechne, že lidická dívka Marie Hanfová, která se vrátila z německé převýchovy, hledá svého bráchu Vaška, který by prý mohl žít a potulovat se někde po severním Rakousku.
Podpořte Reportér sdílením článku
Redaktor Českého rozhlasu – Vltava.