MCh 89

Pro mě byl rok 1989 rokem demonstrací, podepisování peticí a návratu na „oficiální“ scénu. Rokem revoluce, rokem plným nadějí.

Můj devětaosmdesátej začal v lednu Koncertem pro Arménii, kterou tehdy postihlo velké zemětřesení. Po téměř deseti letech jsme neutajeně koncertovali v Praze, navíc před zaplněnou sportovní halou v Holešovicích. MV KSČ se sice pokusil vystoupení MCh Bandu zaříznout, ale pořadatelé zákaz ignorovali.

Na „Arménii“ navazoval Palachův týden. Týden „potyček“ s bezpečnostními složkami režimu, po letech vydávaný vykladači „nové doby“ za týden studentský. Hm. Opak je pravdou. Na demonstracích dostávala po hubě učňovská a pracující mládež, která se nemusela bát sociálního pádu spojeného s vyhazovem z vejšky v případě zadržení. Studenti se báli. Tak seděli doma.

Díky „Arménii“ byl MCh Band v květnu zaregistrován u Pražského kulturního střediska. Po letech jsme hráli oficiálně, dokonce jako profíci! Pokusy o zákaz našich koncertů se konaly i tak, ale většina pořadatelů se už zlomit nenechala. Na podzim jsme se propasírovali do Wrocławi a zahráli si na festivalu Solidarnośći Polsko-Czechosłowackiej. Atmosféra plná očekávané změny. Otázka nezněla, zda režim padne, ale kdy. Čas se rozběhl.

Vše směřovalo k listopadovému finále. Na Albertov studenti přišli, protože to bylo povoleno. Ale nechali se svést „živly“ a následoval nářez na Národní třídě. Já pak pokračoval jako „revolucionář“ v Národním technickém muzeu, kde jsem tehdy pracoval.

Rok plný nadějí. Jen jsem tehdy netušil, že „nejhorší na komunismu je to, co přijde po něm“, jak napsal polský disident Adam Michnik. Stálo to za to?

Autor je muzikant, právě vydal knihu Alternativa II.