Odpadlíci?

Sluha sleduje dohořívající cigaretu šejka a ve chvíli, kdy ji uhasí, vyráží v uctivém předklonu vyměnit popelník. Zpátky opatrně couvá – k šejkovi, jenž má v súfismu pozici jakéhosi duchovního vůdce a učitele, se nikdo nesmí obrátit zády. Šejk Abidin Shehu sedí na své židli nápadně připomínající trůn. Kolem jsou v pohodlných křeslech rozvaleni další šejkové z Rahoveci a Prištiny. Přijeli na oslavu svátku Ašúra, kterým si někteří muslimové připomínají smrt imáma Husajna – vnuka proroka Mohameda v bitvě u irácké Karbaly. Několik desítek ostatních mužů sedí na zemi na měkkých kobercích a nábožně poslouchají, o čem si šejkové povídají.

Zdi jsou posety kaligrafiemi v drahých rámech, velká místnost překypuje orientálním luxusem. Celý výjev mi nějak připomíná audienci u sultána z Pohádek tisíce a jedné noci. Ale nenechme se mýlit – nacházíme se v centru kosovského Prizrenu v současnosti. Šejk Abidin Shehu během debaty čas od času kontroluje nejnovější iPhone, který má pochopitelně propojený s hodinkami iWatch. Na stěnách jsou kromě kaligrafií a tepaných talířů i videokamery, které někdy přenášejí debatu šejků online. Šejk se kromě vedení náboženské komunity súfijských mystiků neboli dervišů čile věnuje obchodu. Dováží do Kosova legendární italské skútry Vespa, provozuje pumpu a pizzerii.

Ale doba sultánů jako by tu stále žila. Obrací se ke mně kulaťoučký šejk Lulzim z Prištiny: „Jestlipak víš, jaký je rozdíl mezi sunnitskými duchovními imámy a námi derviši?“ Je to jen řečnická otázka, šejk Lulzim nečeká na odpověď skoro nikdy a vypráví dál. „Kdysi uspořádal sultán velkolepou hostinu a pozval na ni imámy. Nechal vyrobit tak dlouhé lžíce, aby se jimi samotný člověk nenajedl. Imámové to marně zkoušeli celý dlouhý večer a domů odešli hladoví. Další večer pozval sultán k hostině derviše. Podívali se na dlouhatánské lžíce, nezaváhali ani chvilku a začali se krmit navzájem.“ Šejk Lulzim má ten příběh asi opravdu rád – jeho dcera mu totiž nechala takovou lžíci vyrobit.

Jsem hostem súfijského bratrstva Halveti, které v Prizrenu působí už tři sta padesát let. Súfismus je mystická forma islámu, která se v Evropě objevila s příchodem osmanských Turků na Balkán v 15. století. Cílem následovníků súfismu je dostat se pomocí zvláštních praktik blíže k Bohu, či dokonce s Bohem splynout. Existuje velká řada súfijských bratrstev, která se označují jako taríky, z nichž převážná většina patří k hlavní větvi islámu, k sunnitům; existují ovšem i súfijci spojení s menšinovými šíity.

V transu

Šejk Abidin kamsi zmizel a ostatní muži se přesunuli přes nádvoří do velké místnosti podobné mešitě – je zde i zdobený výklenek, „mihráb“, obrácený směrem k Mekce. Dervišové v bílých čepičkách tvoří kolem mihrábu kruhy a přichází proměněný šejk Abidin. Obchodník se skútry a majitel pumpy se změnil v charismatického náboženského vůdce, který povede dnešní rituál nazývaný zikr. Má teď na hlavě zelený turban a dlouhý černý plášť splývající až k zemi. Usedá před mihráb a všichni sborově začínají recitovat stále dokola nejposvátnější verš islámu „Lá iláha illálláhi“ neboli „Není boha kromě Alláha“ a přitom začínají kývat hlavou ze strany na stranu. Přichází čas, kdy se dervišové dostanou do transu, který je má přiblížit k Bohu. Rytmus se zrychluje, mění se posvátné verše. Šejk Abidin povstává, svléká si turban a kabát a zařazuje se do kruhu dervišů. Drží se za ruce a tančí dokola, zpívají rytmické nábožné písně, ve zběsilém rytmu házejí těly ze strany na stranu. A najednou je konec. Usedají kolem mihrábu a sluha přináší velkou mísu pudinku ašúra, který se jí jen jednou v roce během stejnojmenného svátku.