Pravda nevítězí. Proč se 28. říjen slaví více než 17. listopad

Pravda vítězí! Na první, úplně zběžný poslech to zní důstojně. Na druhý poslech, přidáme-li mírné zamyšlení, už je to jiné. Kolem hesla vlajícího na standartě českého prezidenta existují různé vtipy – třeba „Pravda vyděsí“ – a zábavné rozbory. Například se řešilo, že pravda dle tohoto hesla vítězí jaksi jen průběžně. Nezvítězí konečně, ale zas bude neustále postupně vítězit. Navíc vítězí vlastně sama od sebe a my občané tomu nemusíme pomáhat, pravda to totiž chválabohu dělá za nás.

Patrně bych zde věc nepřipomínal, kdybych se při přípravě na nový podcast Reportéra o blížící se prezidentské volbě (má totiž název Pravda vítězí) nevěnoval historii hesla. S tímto vědomím se mi jeho dnešní používání jeví ještě zábavnější.

Obrat ze starověkých textů zpopularizoval ve středověku církevní reformátor Jan Hus a jeho husitští následovníci. V jejich podání šlo ovšem o to, že Pravda Boží vítězí; bylo to heslo nábožensky velice zaníceného hnutí, jehož část se zbraní v ruce s radostí prolévala krev nehodných katolických papeženců. S husitským myšlením mají dnešní Češi málo společného.

Po vítězství katolíků v 17. století upadlo heslo v zapomnění, aby ho z něj ve století 19. vytáhly osobnosti formujícího se moderního českého národa. Středověcí husité se proměnili v jakési milé, rozumné a osvícené protodemokraty a prvotní republikány (jimiž ve skutečnosti nebyli).

Heslo se na prezidentské vlajce objevilo na počátku první Československé republiky a s výjimkou německé okupace tam vlálo pořád. Jeho řekněme genialita v moderní době spočívá v tom, že si do něj každý vloží, co chce. Jak řekl historik Petr Čornej před čtrnácti lety mému kolegovi v deníku MF DNES: „Duchovní obsah hesla se zcela vytratil, je příliš široké, všeříkající, vševyjadřující.“